K první části nadpisu dodám jen to, že mám po otci dědičné předpoklady k totálnímu výpadku oné schopnosti udržení myšlenky, povelu, úkolu, zadání či čehokoli jiného v hlavě. Až budu stará, nebudu říkat svým vnoučatům (pokud si nezapomenu pořídit děti, aby ony mohly mít své děti) onu okřídlenou větu "Pokud mne paměť neklame...", nýbrž "Pokud si to správně nepamatuju, tak..." Má nepaměť předznamenává druhou část nadpisu: nutnost.
Nemohla jsem si nevzpomenout na průpovídku pidimužíků z mé oblíbené pohádky Tři veteráni. Obzvlášť, když chci psát o tom, co jsem dostala v září k svátku (a konečně zlikvidovala a tudíž plním slib, co jsem dala) a ještě k tomu jsme si v práci s kolegyní zpívaly u pásu Není nutno.
Milí čtenáři, ne abyste ten nadpis četli ve stylu "hrobaři" jako se to podařilo mně. Dnešní akce "Hele houba" splnila svůj účel. Měla bych vás však předem upozornit, že tento článek vznikal původně jako e-mail (a také byl tak odeslán) pro mou drahou sestru do Prahé. Tudíž se nedivte častému pojmenování "maminka", to my, milující dcery, máme tak ve zvyku.
Někteří z vás to možná ví, mnozí zřejmě ne, ale to nevadí. Před dvaceti dny jsem slavila jmeniny a měla jsem z nich takovou radost, jako kdyby to byly přinejmenším narozeniny. Gratulanti projevili obdivuhodnou fantazii.
Jsem velmi znepokojena faktem, že i přes pravidelnou pracovní dobu, tedy i pravidelný poločas odpočinku, nejsem s to psát články na blog. Dejme tomu, že to svedu na probíhající pyrokurz (čti: "blížící se zkoušky") a dám vám, milé čtenářstvo, naději na pravidelnější příspěvky od mé ctěné maličkosti.
Má milovaná sestřička (bez ironie) se stěhuje do Prahé a tak máme doma spoustu příležitostí ke vtipkování, ne že bychom do sebe nerýpali i jindy, ale stěhování je stěhování.
Mí milí čekatelé a čekatelky, dnešní noc je nocí, kdy se dočkáte (aspoň něčeho). Kdysi dávno jsem vám slibovala, že pokud nezvládnu zkoušku ze staroslověnštiny, tak namaluju obrázek, kterak letím z fakulty. Zkoušku jsem v červenci nedala, ale ke kreslení jsem se dostala až nedávno. Předtím nebylo kdy, natírala jsem sušák na prádlo, chodila na túry a v neposlední řadě jsem nastoupila do práce.
Považujte těchto pár řádků za potvrzení mé živosti a stálé existence ve světě reálném i nereálném. Delší odmlku nezpůsobila lenost, ale užívání si posledních dnů prázdnin, nástup do práce, práce, hody v Mikulčicích, pyrokurz a odpolední směny. Sobota se však blíží a spolu s ní sobotní úklid a čas psát, kreslit a zveřejňovat.
Rozhodně jsem živější než ta kočka, co leží na cestě vedle příkopu. Dokopala ji tam laskavá bota tety od vedle. Díky onomu kočičímu exitu poznal malý sused (necelé dva roky), že je život krutý. Pochodoval si nic netušíc s maminkou po příjezdové cestě, díval se na auta a pak jedno jelo a kočka běžela, načež se potkali v pravém jízdním pruhu. Já jen slyšela ránu, vyhlédla z okna a sledovala tetu, kterak kočku umisťuje na kraj cesty, aby z ní nebyla fašírka. Pak jsem ještě deset minut slyšela řev malého kloučka. A cynicky se usmívala nad faktem, že kočka usvědčila pachatele tím, že mu strhla SPZ.
Nadpis je úmyslně genderově nevyvážený (doufám, že jsem právě nenakrkla nějakého pošťáka), protože u nás poštu doručují jen ženy a dívky. (Babička má přehled a dodala by mi i jmenný seznam, kdybych nectila právo na soukromí poštovních doručovatelek.)
...někdy i rozhodnutí o něčem malém, může vážit tunu a nedat člověku usnout. Ráno moudřejší večera, vím, ale potřebovala jsem se svěřit. Poslechněte si...
...dnešek je posledním dnem mého projektu 365. Oslavu, fotky a článek čekejte nejdříve příští středu. Jdu se učit. Plna optimismu hledím vstříc budoucnosti. Hurá. (Cítíte tu ironii?)