Stopa

... aneb Trocha kultury a propagace.

Když jsem asi v půlce nějakého měsíce přebírala od Moniky řízka Řehoře, šla jmenovaná na vernisáž kriminalistického projektu Stopa. Utkvělo mi to nějak v paměti, a když mi Pája na onu výstavu poslala odkaz, začala jsem lanařit Jodida, že bychom tam mohli zajít během „našeho“ pátku.

Převzato z: mendelmuseum.muni.cz

Zašli jsme a bylo to prima. Za čtyřicet studentských korun jsme si prohlédli i stálou expozici o Janu Řehoři Mendelovi, která byla hodně čtecí, což nám rozhodně nevadilo. Výstava je pojatá opravdu zajímavě. (Zní to pitomě, ale je to fakt.) Detaily nadchnou nejvíc. Možnost pozorovat počasí a udělat o něm zápisek tak, jak to dělal samotný Mendel (možná i varianta Mendl); sedátka ve tvaru chromozomů; sedačka s průhlednými rohy, kde byly ukryty knihy a pod nimi šuplíček s jejich okopírovanými stránkami, vitrína ve tvaru hrášku…

Samotná Stopa byla taky vcelku čtecí, tedy, pokud jste se chtěli něco dozvědět o vyšetřování zločinů. Pokud jste chtěli jen najít vraha, šlo to zvládnout bez čtení o tom, jak se dělá trasologický rozbor. Ale byla by to škoda, protože vše bylo pojato tak, aby to pochopilo i dítko školou povinné. Vraha jsme s Jodidem našli, i když naše první tipy byly úplně mimo. Štěstí, že jsme měli k dispozici důkazy.

Největším problémem se v našem pátrání ukázala práce s mikroskopem. Už na základce jsem se s ním nemohla shodnout. Nic tam nevidím, navíc mi nesedí tamty věcičky na dívání, protože se mi černě zakrývá část výhledu a já nevím proč. Dělá mi to i u dalekohledu. Navíc mám na obou očích celkem dost dioptrií a k tomu cylindry, takže ve chvíli, kdy mám pod okem naprosto neznámý mikroskop bez návodu k použití…jsem k nepoužití. Ale srovnat vlákna dovedu i pouhým okem, tak jsem dobrá, ehm, ehm.

Srovnávání otisků prstů, ani porovnávání DNA mi nedělalo větší problém a při měření stop jsem málem ukradla pravítko. Bylo totiž nachlup stejné jako to, co mám doma, a tak mi nepřipadalo divné, že si jej dávám do kabelky. Naštěstí jsem si to při „hře“ na krevní skupiny uvědomila.

Přemýšleli jsme s Jodidem, zda by Mendelově muzeu vadilo, kdybychom si jeden z těch mnoha dotykových monitorů se zabudovaným počítačem, odnesli domů. (Na jednom byly stránky ČHMÚ, což mě nadchlo, neb se dalo doklikat i na „taťkového“ Aladina.) Byly naprosto uchvancancující. Nejvíc mne však těšila ta spousta času, kterou jsme na prohlížení měli. Nikdo jiný tam kromě nás nebyl a my neměli žádné povinnosti. Pohoda.

Pokud budete do 31. března 2012 v Brně, vřele vám doporučuji na výstavu zajít. Z centra je to na Mendlák kousek a za tu legraci to stojí.