Když jsem asi v půlce
nějakého měsíce přebírala od Moniky řízka Řehoře, šla jmenovaná na vernisáž kriminalistického
projektu Stopa. Utkvělo mi to nějak v paměti, a když mi Pája na onu
výstavu poslala odkaz, začala jsem lanařit Jodida, že bychom tam mohli
zajít během „našeho“ pátku.
Zašli jsme a bylo to prima. Za
čtyřicet studentských korun jsme si prohlédli i stálou expozici o Janu Řehoři
Mendelovi, která byla hodně čtecí, což nám rozhodně nevadilo. Výstava je pojatá
opravdu zajímavě. (Zní to pitomě, ale je to fakt.) Detaily nadchnou nejvíc. Možnost pozorovat počasí a udělat o
něm zápisek tak, jak to dělal samotný Mendel (možná i varianta Mendl); sedátka ve tvaru chromozomů;
sedačka s průhlednými rohy, kde byly ukryty knihy a pod nimi šuplíček
s jejich okopírovanými stránkami, vitrína ve tvaru hrášku…
Převzato z: mendelmuseum.muni.cz |
Samotná Stopa byla taky vcelku
čtecí, tedy, pokud jste se chtěli něco dozvědět o vyšetřování zločinů. Pokud
jste chtěli jen najít vraha, šlo to zvládnout bez čtení o tom, jak se dělá
trasologický rozbor. Ale byla by to škoda, protože vše bylo pojato tak, aby to
pochopilo i dítko školou povinné. Vraha jsme s Jodidem našli, i když naše
první tipy byly úplně mimo. Štěstí, že jsme měli k dispozici důkazy.
Největším problémem se
v našem pátrání ukázala práce s mikroskopem. Už na základce jsem se
s ním nemohla shodnout. Nic tam nevidím, navíc mi nesedí tamty věcičky na
dívání, protože se mi černě zakrývá část výhledu a já nevím proč. Dělá mi to i
u dalekohledu. Navíc mám na obou očích celkem dost dioptrií a k tomu
cylindry, takže ve chvíli, kdy mám pod okem naprosto neznámý mikroskop bez
návodu k použití…jsem k nepoužití. Ale srovnat vlákna dovedu i pouhým
okem, tak jsem dobrá, ehm, ehm.
Srovnávání otisků prstů, ani
porovnávání DNA mi nedělalo větší problém a při měření stop jsem málem ukradla
pravítko. Bylo totiž nachlup stejné jako to, co mám doma, a tak mi nepřipadalo
divné, že si jej dávám do kabelky. Naštěstí jsem si to při „hře“ na krevní
skupiny uvědomila.
Přemýšleli jsme s Jodidem,
zda by Mendelově muzeu vadilo, kdybychom si jeden z těch mnoha
dotykových monitorů se zabudovaným počítačem, odnesli domů. (Na jednom byly
stránky ČHMÚ, což mě nadchlo, neb se dalo doklikat i na „taťkového“ Aladina.) Byly
naprosto uchvancancující. Nejvíc mne však těšila ta spousta času, kterou jsme
na prohlížení měli. Nikdo jiný tam kromě nás nebyl a my neměli žádné povinnosti. Pohoda.
Pokud budete do 31. března 2012 v Brně, vřele vám doporučuji na výstavu zajít. Z centra je to na
Mendlák kousek a za tu legraci to stojí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)