Zkouška spojení...

 ... toto je zkouška! A taky trošku kazím Kaunaz Isa ten jeho prima výroční článek (Chtěla jsem sem dát odkaz, ale zdá se, že ještě nevyšel. Tak tedy později.) o tom, kdy jsem naposledy publikovala něco delšího než twiterových 280 znaků.

Jak jsem se vdávala

Vesele. Tolik obav jsme s Jodidem měli, tolik černých scénářů si načtrli, abychom na ně byli psychicky připravení, tolik nouzových plánů bylo vypracováno a ono se nepokaňkalo vůbec nic.

Povzdech šatního mola

Tak jsem si dnes procházela složku společných fotek s Jodidem nastřádaných za těch pět let blízkého žití. Vzpomínky na hezké časy se prohlížení zúčastnily, ale na povrch vyplavalo i poznání, že jsem ztratila styl.

Stále vdaná a stále studentka

O to druhé jsem měla větší obavy než o to první. Obavy o velikosti Brna, které se projevovaly strachem z takových vymožeností jako je internet a e-maily obzvlášť.

Groteska nebo svatba jako řemen?

Už se nám to s Jodidem blíží. Snoubenci a nastávající manželé, taky studenti, pracující, potažmo recepční a knihovnice, milovníci literatury, amatérská kuchařka a amatérský spisovatel, chovatelé potkanic, pěstitelé balkónové zahrady, vyznavač facherismu a hosteska u McDonald's, potomci a sourozenci, příležitostní hráči badmintonu. My dva, co se milujeme a chceme se kvůli tomu vzít.

Po půl roce

Takřka. Na den přesně to není. Měla bych teď smolit seminárku, ale zdá se, že jsem se kousla. Odkoušu se tedy tady, aspoň doufám. Od listopadu o mně nebylo zpráv. Tento blog lze opravdu považovat za občasník. Nastal čas ohlédnout se přes rameno, co že se to dělo.

Návštěvnictvo

Vážení a milí, vypadá to tu dost neživě. Asi proto, že já žiju skoro nadoraz. Občas se podívám na statistiky, kolik že tuláků mi sem dobrouzdá a ejhle, včera ta křivka vyletěla povážlivě nahoru. Lámu si hlavu proč. Erupce na slunci, nebo očekávání, že se vyjádřím k uplynulým událostem? Případně znamení shůry, že bych se mohla pomalu rozepisovat, než zas budu smolit seminárky a jiné skvosty? 

Kdo ví.

Jak vločka k cvikru málem přišla

Přátelé, kamarádi, to bylo tak *cenzura* a najednou mé krásné, modré brýle vypadaly takto:

Elegantní, jen co je pravda.

Tak určitě...

... a jakože fakt. Žiju. Ještě si mě Jodid nepřidal do jogurtu, ještě mě potkani nesežrali. Dokonce pořád fotím každý den aspoň jeden snímek. Jen si neumím vyšetřit chvilku, abych je hodila na blog. Potvrzuji řečičky o hranolkové fakultě (pro neznalé: ta filosofická) a brigádničím u strýčka McDonalda co to jde. Tzn. o víkendech desetihodinové směny a v týdnu s ohledem na školu. Do toho v úterý a ve středu učím děti fotit a to zahrnuje i přípravu.

Výroční

Vážení, já jsem na to úplně zapomněla. Ostatně, málokdo z vás, co sem chodí na čumendu, to se mnou a tímto blokem táhne od začátku. S určitostí vím o dvou: Jodid a Pája. A z interních zdrojů vyplývá, že prvně jmenovanému už pomalu stačí  každodenní kontakt se mnou, a ne aby ještě strašil u mě na blogu ;-) 

29. ledna to byly přesně čtyři roky, co jsem zveřejnila první článek.

A byla zima...

Dokonce i v Brně se včera rtuť našeho digitálního teploměru zavrtala až k arktickým -3 stupňům Celsia. A tak jsem konečně mohla vyměnit podzimní dýně za zimní výzdobu, i když květy stromku z Tyršova sadu jsou spíše výsadou jara. Pevně doufám, že doma na severu je situace přece jen o něco chladnější (mám strach o ty tři záhony česneku). V pátek to tam pojedu zkontrolovat. 

PF 2014

Víme, co říkáme ;-) Jodid a vločka

Motivační kurz

Marně přemýšlím, jakou formu pro tento příspěvek zvolit. Jestli tu na velikonočního beránka, nebo bude muset stačit srnčí hřbet? Strávila jsem totiž pár prima dnů se svými kolegy (čti spolužáky a spolužačkami) a našimi kantory na Motivačním kurzu.

Cho a Zetor

...aneb Můj první pokus o animaci.

Co se děje na jaře?

Mění se vzhled světa. Za okny k tomu zimnímu, tady k tomu jarnímu. Doufám, že se vám zeleň a barva Echinacei líbí. (Já vím, říkám si o pochvalu ;-) ) Taky si mnozí libují ve dnech volna.

Velikonoční nadělení

Původně jsem chtěla psát nadílka, ale poté, co jsem ráno pohlédla z kuchyňského okna na budku hlavního uzávěru plynu, nemůžu být tak eufemistická.

Kuřata na sněhu

Tak jsme s maminkou aktualizovaly velikonočně jarní výzdobu:

Popovídat si

Neřku-li přímo podebatovat. To bych moc potřebovala. Nejen o nesmrtelnosti chrousta. Třeba o smrtelnosti. O stáří. O nemocech. O pesimismu. O tom, že z nás budou trosky toho, co teď nazýváme sebou. Že stárnutí milovaných je dvojnásob těžké. Hlavně pro mě, když mi mléko ještě teče po bradě, i když mi říkají, že vypadám starší. (Au, au, moje ego, moje ego.) Mám jen jednu radu, kašlete na vzdělání a literaturu, budete vypadat mladší.

Kdo příliš z davu intelektem ční, ten je dítko protekční.

Já to věděla

Že na dně hrnku s průduškovým čajem bude ležet poloutopený optimismus. Vedle něj se flákala energie a chuť do života.

Pod peřinou

Ano, přátelé, přesně tak trávím tyto požehnané únorové dny. Venku se střídá mráz se sněžením a oblevou a tady se střídá smrkání s kašlem. Nejen všemohoucí (omlouvám se za tolik duchovna, ale viděla jsem asi dvacet dílů Mashe najednou a otec Mulcahy se člověku dostane pod kůži) ví, že ten kašel je častější. Tímto vyjadřuji upřímnou soustrast všem, kdož se mnou za dlouhých nocí bděli, zatímco já se pokoušela vykašlat plíce. Byla jsem u lékaře a mohu říci jediné: 

Doktor léčí, příroda uzdravuje.