Jak jsem se vdávala

Vesele. Tolik obav jsme s Jodidem měli, tolik černých scénářů si načtrli, abychom na ně byli psychicky připravení, tolik nouzových plánů bylo vypracováno a ono se nepokaňkalo vůbec nic.

Slunce svítilo, svědek prstýnky neztratil, ani ženich mu je ve snaze vyvolat infarkt neschoval, nevěsta ráno brzy vstala a byla decentně nalíčena a učesána, nato se úspěšně do šatů někde u vinohradu oblékla a na nohou si Martensky nenechala. Dort byl doručen na místo určení včas, kytice (nejkrásnější na světě) pro nevěstu přežila cestu, fotografce nedošel film (jak by taky ve dvou digitálních zrcadlovkách mohl), oddávající neztratila nit ani po posledních slovech skladby, která nám hrála na pochod k oltáři ("life's a piece of shit, when you look at it"). Ženich nesplnil své výhrůžky, že řekne "možná", maminky byly dojaté, Káťa brečela úplně za všechny, tchán mě nezbil proto, že si Jodid vzal mé příjmení. Partner zbrusu nové švagrové mě Jodidovi nezávidí (což mě uklidňuje) a myslí si, že život se mnou bude stát za to (to tedy bude, proto si mě Jodid bral). 

Bublifuk zcela podle plánu stvořil na šatech fleky ještě před obědem (kdo se fotí hladový, má zajímavější výraz ve tváři). Tatínek si vyžádal fotku se svými dcerami a tvářil se hrdě. Nemuseli jsme zametat střepy, ani bryndat polévkou po prostěradle. Přiťukli jsme si slivovicí (ač to paní restaurační vedoucí připadalo hodně divné, na přípitek má být přece činzáno a je jedno, že já jsem cérka z Valašska a Jodid šohaj ze Slovácka). Pojedli jsme, popili víno z dědečkova vinohradu, dort rozkrojili, tedy spíše rozmasakrovali, neb nám dali tupý nůž zcela se k tomu úkonu nehodící. Kávu jsme vypili, pohovořili a domů před šestou vyrazili. Nejsme totiž pařmeni a z Modré do Brna a jinými směry je to kus cesty.

Pět se nás naskládalo do mini auta slečny fotografky, přejeli jsme odbočku na Buchlov, netrefili ke zřícenině a nakonec se vyfotili někde v poli za Střílkama (odkud pocházela moje prababička z tatínkovy strany). A bylo to to pravé místo. Vidět nás zemědělci, dostaneme zpucuňk. Punčošky jsem si roztrhla až při slézání z příkopových žlabů, což považuju za veleúspěch. Doma jsme ještě kamarády podělili frgálama a pak se těšili z toho, jak nám ten svatební den krásně vyšel. Spánek ve svatebním daru (peřiny a povlečení) byl velmi osvěžující. Na pokračovatele rodu se nezadělávalo, neb aspoň jeden rodič by měl mít před jejich početím vysokoškolský titul (i když to výši rodičovského příspěvku neovlivní).

Tady jsem měla závěrem rozepsané velké děkovací finále, ale budu stručná:

 

"Díky všem, kteří se zúčastnili, pomohli a užili si to s námi." 

Ano, to je TA kytice.

Dejte vysokoškolákům do rukou bublifuky.

Ta palisáda kolem dortu je z bílé čokolády. Mňam!

Žádný máslový krém, jen jahody, tvaroh, piškot. Letní sen.

Pivoňka ve vlasech.

Pavlínčin fascinující účes.

Na blbinky nás užije.

Ty mraky, to pole, my!

Víc romantiky už asi nezažijem.

Ano, mohla jsem si zafotit!

Romantiky víc nebude, ale blbinek ano.

Nikdo netvrdil, že jsme normální.

A teď je čas na reklamu. Nejhezčím místem pro svatbu je kostelík sv. Jana Křtitele na Modré. Na matrice ve Velehradě mají milou matrikářku a neméně milí jsou i na obecním úřadě v Modré, kde je třeba vyřídit náležitosti ohledně pronájmu kostelíka (není vysvěcený). 

Kontakt na svou kadeřnici střežím jako oko v hlavě (a nedám, jinak se k ní pro ten zájem už nikdy nedostanu). Budu za ní klidně jezdit z druhého konce republiky, protože mě zná a ví, co mi sluší. Zvládla mě nalíčit i učesat a k tomu zkrášlila i maminku a sestru. Tak krásné účesy už asi v životě mít nebudeme. Za šaty patří můj dík paní Mašové, švadlence z jedné vísky za Brnem, díky které jsem měla svatební šaty na míru a za hubičku. A jako bonus jsem nafasovala pár rad do života od paní, která oslavila padesáté výročí sňatku. (Kéž by nám to s Jodidem tak dlouho vydrželo.)

Frgály, po kterých se mnozí mohli utlouct, upekli v Cyrilově pekařství. Svatební dort podle mých představ, přání a tužeb - jahodový, lehký, letní, ne moc velký, stvořily šikovné ruce z cukrárny Jako doma na Velehradě. Kytici uvázali v nejlepším květinářství na světě, v brněnském Rosebud. A abych nezapomněla, náš svatební hudební list:

Monthy Python: Always look on the bright side of live (příchod nevěsty a ženicha)

Beatles: Here comes the sun (prstýnky a polibek)

Friska Viljor: Larionov (gratulace)

Klidně bych si to zopakovala. A v rámci pozitivního myšlení nebudu zmiňovat, že s mnoha věcma nejspíš někteří ze svatebních hostů nesouhlasili. Mám na co vzpomínat za pošmourných dnů jako je ten dnešní.

S chlupatýma nohama a oslintaným tenisákem kupředu pravá!