126. den

Pátky patří škole. A díky tomu, že začínám až v jedenáct (což kompenzuje konec před šestou), můžu dopoledne věnovat domácím pracím. Sobota, den úklidu, padla, když jsem začala pracovat u strýčka Donalda a Jodid rozjel rytmus denní směna, noční směna. A tak peru, když můžu, žehlím, až nastane čas a ponožky jsem naučila skládat Jodida.

Barevné listí na stromě v zahradě mi dělá radost.

Vařím v noci, ani ne tak ze zásady, jako spíš z nedostatku času přes den. Jen s potkany na veterinu jezdím brzy ráno. Magrátě se jizva hojí uspokojivě, Esme se tváří fit, ale Gytě se přitížilo. Zas má hlavičku na stranu a pohybuje se jako rak. Mrzí mě to o to víc, že je z těch tří čarodějek nejhodnější a jediná je ochotná se nechat pohladit. A tak jsem ji sbalila do přepravky, na veterině vtipně zahovořila něco o permanentce a v duchu počítala, kolikrát jsem tam za poslední měsíc byla. (Minimálně šestkrát.) Nafasovaly jsme léky od bolesti a doporučení na podávání B-komplexu. Nedávno jsem si ho koupila na zaléčení koutků, tak se s Gytou podělím. Snad se jí uleví stejně rychle jako minule. 

Večer jsem napsala Hermioně, která má doma dvě sestřičky od těch moji potkaních nádher. Thelmě a Louise se nevede o moc líp. Loui chodí taky s hlavou na šikmo, ale jen mírně a už dlouhou dobu. Thelmě se udělal druhý nádor. Stáří je stáří a je jedno jestli u potkanů, nebo u lidí.