Zkouška spojení...

 ... toto je zkouška! A taky trošku kazím Kaunaz Isa ten jeho prima výroční článek (Chtěla jsem sem dát odkaz, ale zdá se, že ještě nevyšel. Tak tedy později.) o tom, kdy jsem naposledy publikovala něco delšího než twiterových 280 znaků.

127. den

Taková příjemná podzimní sobota. Ranní rozcvička v mém pojetí vypadá tak, že přeskáču pár výkopů, přeběhnu nějakou tu lávku přes jámy v zemi a dosprintuju na šalinu směr práce. Do knihovny tak přicházím rozehřátá na provozní teplotu a první dvě hodiny nemrznu. A pak už se dopuju čajem z termosky. 

Líbí se mi, že o přestávku není ochuzen ani vůz.

126. den

Pátky patří škole. A díky tomu, že začínám až v jedenáct (což kompenzuje konec před šestou), můžu dopoledne věnovat domácím pracím. Sobota, den úklidu, padla, když jsem začala pracovat u strýčka Donalda a Jodid rozjel rytmus denní směna, noční směna. A tak peru, když můžu, žehlím, až nastane čas a ponožky jsem naučila skládat Jodida.

Barevné listí na stromě v zahradě mi dělá radost.

Jak jsem se vdávala

Vesele. Tolik obav jsme s Jodidem měli, tolik černých scénářů si načtrli, abychom na ně byli psychicky připravení, tolik nouzových plánů bylo vypracováno a ono se nepokaňkalo vůbec nic.

Povzdech šatního mola

Tak jsem si dnes procházela složku společných fotek s Jodidem nastřádaných za těch pět let blízkého žití. Vzpomínky na hezké časy se prohlížení zúčastnily, ale na povrch vyplavalo i poznání, že jsem ztratila styl.

Stále vdaná a stále studentka

O to druhé jsem měla větší obavy než o to první. Obavy o velikosti Brna, které se projevovaly strachem z takových vymožeností jako je internet a e-maily obzvlášť.

10. den

Pondělí, to je den mě a mého ušního lékaře. V závislosti na stavu sluchového orgánu se vídáme tu častěji, tu méně. Nejdelší interval vzájemného nevidění se byl tři měsíce. A ještě si tím nejsem sto procentně jistá. Od operace se však pravý slech umoudřil a dnešní kontrola byla spíše kondiční. (A taky jsem nafasovala prima ucpávku ze silikonu, takže si můžu mýt hlavu, aniž by mi nateklo do zvukovodu.) 

Audiogramm číslo jedna

9. den

Není nad to si ráno přivstat a v doprovodu milého se kochat krásou železniční stanice - zavřené, oprýskané, kdysi možná krásné budovy, a betonové odhlučňovací zdi.

Dřív by tu byl i výpravčí, ale nová doba je holt odčlověčená.

8. den

Pracovně-výletový den. Ráno začínám pohledem na Minskou zatím ještě v celistvém stavu. Ať se přestěhujeme kam chceme, vždy se tam něco začne rekonstruovat. Bydleli jsme na Příční - rozkopali Miladu Horákovou, na kterou naše ulice navazovala. Bydlíme-li v Žabinách, zatnou se lžíce bagrů do Minské.

Ne že by tu rekonstrukci nepotřebovala.

7.den

Chceme-li s Jodidem být aspoň chvíli spolu, musíme si přivstat. Společná snídaně zpříjemní celý den. (I když mě občas rozčílí, že první věc, kterou Jodid po probuzení udělá, je zapnutí počítače.) 

Bez puntíkovaného hrnku by to nešlo.