Po půl roce

Takřka. Na den přesně to není. Měla bych teď smolit seminárku, ale zdá se, že jsem se kousla. Odkoušu se tedy tady, aspoň doufám. Od listopadu o mně nebylo zpráv. Tento blog lze opravdu považovat za občasník. Nastal čas ohlédnout se přes rameno, co že se to dělo.

V zásadě nic moc příjemného. V době, kdy jsem psala listopadový článek už mezi námi nebyl můj pradědeček a taky teta Fanka. Na onen svět se odebrala i dědečkova sestra, která byla knihovnicí a měli jsme ji všichni moc rádi. A v prosinci se to na začátku zápočťáku (13. prosince) všechno absolutně poskládalo. Umřela nám babička. Dá se říct, že zčistajasna. Nebyla sice zdravá jako řípa, ale vypadalo to s ní líp, než předtím. A pak najednou "puf".

Ten večer jsme s mamkou a Jodidem počítali, kolik lidí by bylo na svatbě, kdybychom ji jednou chtěli udělat vážně velkou. "Puf!" a vzaly jsme čistý papír a začaly sepisovat hosty na kar. Obdivuju organizační schopností své maminky. Zařídit pohřeb je totiž pořádná fuška. Okamžik, kdy jsem věděla, že mi babička ukazovala šaty, ve kterých chce být pohřbena a já si nemohla ani za nic vzpomenout, které to byly... A pak když jsme se sestrou a maminkou stály před kostelem a dívaly se za odjíždějícím autem s babiččinou rakví. Bylo mi úzko.

Zkouškové jsem zvládla s odřenýma ušima. Doteď se stydím některým vyučujícím podívat do očí, protože to byla ostuda jako hrom. Jako bonus mi totiž na Nový rok praskla cysta v tolikrát operovaném uchu. Zase jsem trávila pondělky na ušním a Ibalginy snídala i večeřela. Nebyla jsem schopná udělat vůbec nic. Dohodli jsme se s primářem na termínu operace. Cysta se totiž neustále zavírala a znova plnila tekutinou, aby poté mohla slavnostně prasknout. Jediné řešení bylo ji odstranit.

A tak jsem měla na začátku března pošesté nastoupit s uchem pravým do špitálu. Ha, ha, ha. Od září jsem se těšila dobrému zdraví, až na nějaké to pčiknutí, nebo bolení v krku. Týden před operací mě postihly horečky, bolení v krku a kašel o síle tuberáku. Pocit zoufalství, kdy jsem po doplazení se do čekárny univerzitní doktorky, zjistila, že dotyčná má dovolenou, mě málem složil. Cestou domů jsem zahlédla nápis poliklinika na Zahradníkově. Ze šaliny jsem takřka vypadla a v doprovodu vrátného byla odvedena do čekárny. "Antibiotika, klid na lůžku, operaci odložit minimálně o tři týdny, vzhledem k onemocnění horních cest dýchacích," tak zněl verdikt.

Vývar o síle jedné slepice

Jodid mi uvařil vývar o síle jedné slepice a nosil přesnídávky tak dlouho, až jsem se postavila na nohy a začala fungovat aspoň v módu "do práce, školy a spát". Nastal konec března a já zaparkovala na první posteli vlevo od dveří v Nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně. To byla středa. Sestřička mi kolem ucha vyholila dálnici a já se mohla těšit na čtvrteční narkózu. Chtěla jsem být co nejdřív fit, protože v sobotu maminka slavila kulatiny. Povedlo se mi to. Ostatně, hnala mě kupředu i představa vývaru s celestýnskýma nudlema a pořádného masa. Po ďábelské kombinaci pátečního nemocničního oběda: gulášovka a tři plněné loupáčky, jsem chtěla odjíždět už večer ;-) Jak pravila maminka: "Na to musí být člověk nutriční specialista."

S Jodidovým nosem pro štěstí

Motivační vývar s celestýnskýma nudlema.

Kytička pro maminku, v Rosebud umí.

Duben jsem trávila rekonvalescencí a postupným návratem do normálu. Škola je zase na pár facek, ale musím to zvládnout. Ucho se zlepšilo, ale pořád pobolívá. Po poslední kontrole to vidím optimisticky. Udělali mi odlitek zvukovodu, podle kterého se vyrobí silikonová ucpávka a já už budu schopna si umýt hlavu sama bez skleničky na uchu (to aby se mi do něj nedostala voda) a Jodidových "kadeřnických" schopností. Tolik to horší z uplynulé půlky roku.

Bude líp!

V mezičase (den před Štědrým večerem) jsem stihla jet s kamarádkou na dlouho plánovaný výlet do Berlína, kde jsem zjistila, že celiak bez svačinky z domova se nemá téměř šanci nikde najíst. Bylo mi Nadji líto. Taky jsem dospěla k rozhodnutí, že příště už jedině na vlastní pěst a na delší dobu. Projít samotný Berlín by zabralo dva dny a to nepočítám tu spoustu úžasných galerií a muzeí, které nutně potřebuju vidět.

Ich bin ein Berliner.

Divná ryba s jinou rybou.

Bratwurst, mňam!

Vánoce jsme oslavili komorně a na Štěpána jsme se sešli všichni u nás, abychom spořádali daňka, kterého pro nás měla babička v mrazáku. Vlastně to bylo docela prima. Silvestr s kamarády taky stál za to, ač atmosféra byla chvílemi vypjatá, neb dva z našich přátel procházeli zrovna fází "nechat si/nenechat" a řeč nebyla o koťatech. Způsob jakým se k tomu K. (ne)postavil mě zarazil. A od té doby se nedokážu odrazit k tomu, abych s nima měla stejně přátelský vztah jako dřív. Přispěly k tomu i jiné jejich eskapády a protiřečící si skutky a slova. Lituju, že jsem si v dětství neprošla fází "ka/neka", třeba bych věděla co a jak mnohem líp.

Samé dobroty.

Lednová konference Bobcatsss, kterou KISK spolupořádal v Brně, byla absolutní pecka. Jsem ráda, že jsem i já mohla přispět svou špetkou fotografování do mlýna. Se spolužáky jsme v rámci projektu do školy natočili booktrailer, který vyhrál LibFFest. Potěšilo mě, že šlo poznat, jak nás natáčení bavilo. V únoru jsem byla na svém prvním plese a rovnou knihovnickém. Na to, že jsem skoro zapomněla tančit, mě Bivoj protáčel na parketu pořád. Březen je měsícem narozenin a tak jsme slavili a slavili. Protáhlo se to až do dubna, kdy nám "synáček" oznámil, že má kluka a poprvé v životě neprotestoval, když jsme mu chtěli nachystat narozeninovou oslavu. Radost na všech stranách. Někdy v té době jsem nám pořídila nového kamaráda - gril. Je to fešák zelený a naše sessions s přáteli díky němu získaly zcela nový rozměr.

Stádo berana Františka

Filmová diva a rejža v poklusu

Originální balení narozeninových dárků

Dort od maminky, která je kouzelnice.

Dárek od Pavlínky

Nejlepší způsob, jak darovat kořenky.

Synáček nám zestárl.

Gril v akci, myslím, že mu říkáme Alfréd.

Teď máme květen. V pátek prvního se na nás do Brna přijela podívat maminka. Poprvé popatřila naši garsonku a byla tak hodná a pomohla mi se zahradničením. Osadily jsme balkon plejádou bylinek, okrasným kvítím a jahodami. To vše samozřejmě v truhlících. Jak poznamenala Káťa: "Ty hnízdíš!" Ano, hnízdím a jsem za to ráda. I když mi hapruje zdraví a kvůli tomu škola a práce, jsem vlastně docela spokojená. Žiju s prima klukem, mám báječnou rodinu a můžu dělat věci, které mě baví. Třikrát sláva! Jo a taky se budu vdávat. Již brzy ve vašich kinech ;-) 

Metoda je třeba

Afrikány jsou připravené k výsadku.

Balkonové zátiší se skleníkovým salátem

Hlavní lokace blížící se akce S.