neděle 2. února 2014

Výroční

Vážení, já jsem na to úplně zapomněla. Ostatně, málokdo z vás, co sem chodí na čumendu, to se mnou a tímto blokem táhne od začátku. S určitostí vím o dvou: Jodid a Pája. A z interních zdrojů vyplývá, že prvně jmenovanému už pomalu stačí  každodenní kontakt se mnou, a ne aby ještě strašil u mě na blogu ;-) 


29. ledna to byly přesně čtyři roky, co jsem zveřejnila první článek.



Původně jsem chtěla napsat, že se toho mnoho nezměnilo, ale pohled do historie mě vyvedl z omylu. Už nejsem tak sdílná. Z deníčku, ve kterém jsem si cvičila ostrovtip a vpisovala do něj své rýmovánky, se stal spíš záznam denního života. Blok s poznámkama k dění okolo a později už jen takový občasník. 

Nejintenzivněji jsem publikovala v roce 2011 a nejchabější byl loňský rok. Příčinu nemusím těžce hledat. Pracovala jsem a některé věci a zkušenosti jsou nepřenosné. O nedostatku času škoda hovořit, buď jsem byla na směně, nebo cestovala do/z Brna. A Brno, to byl svátek, chrám volného času a radosti s Jodidem. Realita vítězila nad svou virtuální sestrou.

Někdy přemýšlím, kolik toho můžu říct a zda to můžu říct. Má autocenzura filtruje osobní poznámky a komentáře a zanechává jen dny a události. Mé výkřiky do tmy, stýskání po domově (ano, i ve dvaadvaceti se mi stýská) a jiné úlety tlumí Jodidova náruč. Překvapivé zjištění, že chemická sloučenina má náruč ;-) ale o to příjemnější skutečnost.

Čím méně píšu, tím více sleduji, navštěvuji a komentuji. A tím větší stopu za sebou zanechávám. Někdy mám chuť zmínit se víc o škole, o KISKu, který mě baví. Jenže... jak jednou někde prásknete svoji blogovou adresu, už vás mají, že Zeldo? Tak si občas medituju nad tím, zda si za svými názory (bez kontroverze) stojím, anebo si je radši budu nechávat jen pro ústní podání, které se hůř archivuje a vytahuje na světlo boží v ty "správné" okamžiky.


Nesmějte se, velký bratr nás vidí. 
(Toto je jeden z následků studia informační vědy, normálně vás to poznamená.)

Toliko bilancování, sentimentu, přepisování formulací, mazání odstavců a zamyšleného civění do monitoru. Budu pokračovat, o tom žádná. Nemám ve zvyku končit s něčím, co mě baví. Tak tedy vzhůru do dalších blogolet.


1 komentář:

  1. Krvavý koleno7. února 2014 12:34

    Tak to všechno nejlepší, vločko!
    Čtu tě už dlouho, kdoví, kolik let přesně, ale určitě už od dob, kdy jsi byla ještě na blogu. Ani nevim, jestli jsem ti tehdy psala komentáře. Často dělávám to, že čtu hodně blogů a komentuju jen zlomek. Někdy prostě nevím, co říct a někdy se snad občas i stydim na sebe upozorňovat... :)
    Jinak stejně jako ty často řešim dilema, co všechno na svůj blog psát a co nepsat. Vim o pár lidech z reálu, co ho čtou a nejsem z toho moc nadšená. Naštěstí je jich jen pár. Ale taky jsou lidi, u kterejch kdybych zjistila, že tam chodí, okamžitě blog zavírám, mažu a beru čáru.
    Nicméně, jsem ráda, že už nejsi u rozbušek, že studuješ a máš čas a prostor nás oblažovat svými články a fotkami :)

    OdpovědětVymazat

V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)