Neřku-li přímo podebatovat. To bych moc potřebovala. Nejen o nesmrtelnosti chrousta. Třeba o smrtelnosti. O stáří. O nemocech. O pesimismu. O tom, že z nás budou trosky toho, co teď nazýváme sebou. Že stárnutí milovaných je dvojnásob těžké. Hlavně pro mě, když mi mléko ještě teče po bradě, i když mi říkají, že vypadám starší. (Au, au, moje ego, moje ego.) Mám jen jednu radu, kašlete na vzdělání a literaturu, budete vypadat mladší.
Povídejme si o tom, že společnost lidí podobných zkušeností, věku a zálib je pro mne asi největší motivací, která mě žene za studiem. Řekněme si pár slov o pocitech osamělosti. O kamarádech. Ne, že bych si s cerkama ve fabrice nerozuměla. Troufám si tvrdit, že mám po své mamince dar najít společnou řeč s většinou lidí, které potkám, ale je to občas poněkud vyčerpávající. Je těžké mít nějaký názor na školství a výchovu mezi matkami, které propagují názory zcela opačné a školku považují za odkladiště dětí. Proč by měl rodič vymýšlet pohádku, když je ve školce vyhlášen Měsíc pohádek. Za školku platí, tak ať se dětem o zábavu stará ona, když si něco takového vymyslela.
Na politiku ani nemyslím, to by mi vyletěl tlak tak vysoko, že bych se těm práškům nevyhnula. Hlavně, když cerka o tři roky mladší než já prohlásí, že za komunistů bylo líp. Vyprávěla jí o tom babička. Ne, nemá smysl vysvětlovat, že babička to má zidealizované tím, že tehdy byla mladá a to je holt všechno jiné a lepší. Nemá cenu vyprávět o frontách na vložky a na toaleťák. Zkoušela jsem to. Dostalo se mi odpovědi, že někteří na to měli i tehdy. Zřejmě k nim její babička patřila.
Pojďme si povídat o tom, že si s Jodidem můžeme stokrát říkat, jak nám ten vztah na dálku jde, ale realita je taková že to někdy vůbec nedávám. Třeba dnes. Je toho nějak moc. Babička na JIP, maminka plnou hlavu starostí a já mám muže za hory za doly. Dobře, řekla jsem to mnohem jadrněji. Můj jazyk mezi samými děvčaty poněkud zhrubl.
Sere mě to a občas kvůli tomu brečím.
A šlus. O tom pozitivním vám povykládám, až bude babička doma a mě přejde PMS.
Nejpozitivnější články vycházejí před půlnocí. Závěr má břink. Někdy je člověk rád, že dýchá.Takže, dýchej.
OdpovědětVymazatAhoj vločko... jsem ráda, že jsi se nám zase po delší době ozvala, i když bych ti přála, aby bylo líp.
OdpovědětVymazatVztah na dálku je těžkej, taky mám za sebou určitou zkušenost. Ale jsem si jistá, že to zvládáte dobře, ačkoliv je to strašně těžký. Hrozně moc ti přeju dostat se do Brna na nějakou tu školu, kde budeš opravdu spokojená a budeš mít prostor vést poklidnější život. A hlavně takovej život, jakej doopravdy chceš. To je strašně důležitý.
Máš pravdu, že je toho nějak moc. Ale vydrž. (máš v zásobě ještě nějakej meduňkovej čas a díly mashe?) V lepší se to obrátí. Moc ti (vám) držim palce!!!