Rohádka

Možná si vzpomenete, jak jsem si tu stěžovala na matinky, kterým se nechtějí pohádky vymýšlet. No, ano, správně. Když jsem s nimi tehdy diskutovala, má neutišitelná a ústa nedržící fantazie po nich hodila několik nápadů. Včera to přišlo. V nestřežený okamžik, kdy jsem si nad škrcením rozbušek vesele prozpěvovala, ozvala se kolegyně, zda bych nějakou pohádku nevymyslela a nenapsala. Já v dobrém rozmaru jsem kývla, i když je to proti všem mým morálním přesvědčením, o výchově nemluvě. 

Možná jsem si myslela, že vytvořit pohádku je hračka. Ono, já ji u toho pásu měla vymyšlenou raz dva, ale než se dostala chudinka na papír, to byly hotové galeje. A ne, nejsem s ní úplně spokojená... on totiž Zubáček stejně špatně skončil. Jeník si zuby natolik zuřivě drhl, až Zubáčka roztřepil a na smetiště vyhodil. 

"Spoileeeers," said Doctor Who.

Za oknem koupelny padal tiše sníh. Uvnitř se však od kachliček odrážel hlasitý pláč. No, hlasitý, jak pro koho. Třeba pasta na zuby ho slyšela velmi zřetelně, zato chlapeček Jeník spící ve vedlejším pokoji neslyšel ani pípnutí. Spokojeně pochrupoval a objímal plyšového medvěda Páju. Ten spal s jedním uchem nastraženým, protože úkolem každého plyšového medvídka je zahánět strašidla a škaredé sny. A ty se těžko zahání, když jeden spí.

Proto Pájovi neuniklo fňukání nesoucí se nocí. Podíval se na spícího Jeníka, pak pod postel a taky do skříně. Nikde nikdo. „Copak to může být?“ vrtěl zadumaně hlavou a pomalu se vydal ke dveřím na chodbu, když v tom za nimi zavrzala podlaha. „Hop, hop, šup, šup,“ a milý medvěd Pája už zase ležel vedle spícího Jeníka. Do dveří nakoukla maminka. Přikryla Jendovi nohy trčící zpod peřiny a povzdechla si, že za chvíli už mu bude i postýlka malá. Pak zhasnula lampičku na nočním stolku a šla také spát. Pája napínal uši, zda ještě nezaslechne onen tajemný pláč. Všude už ale bylo ticho.

Ráno Jeník proběhl koupelnou tak rychle, že si ho ani zrcadlo nevšimlo. Snídani, kterou mu na stůl nachystala maminka, snědl dřív, než by černokněžník řekl „terentete“ a pak už utíkal ze schodů, aby byl včas ve škole. Proto si ani nevšiml, že v kuchyni je něco divného. Na dřezu vedle houbičky na nádobí sice ležela drátěnka, ale vedle ní! No, to se milé děti něčeho podržte, vedle ní ležel kartáček na zuby.

„Co ten tady dělá? Že by si Jeník čistil zuby v kuchyni? “ podivil se tatínek, když se odpoledne vrátil z práce. Vzal kartáček a odnesl jej do koupelny a už si na něj nevzpomněl. Jenže za chvíli našla Jeníčkův kartáček maminka. Byl opřený o botník. Vyhubovala jejich kocourovi, že nosit věci z koupelny se nesluší a umytý kartáček uložila mezi ostatní. Jeník přišel ze školy, dal mamince pusu, podrbal kocoura a začetl se do knížky o kovbojích.

A byl večer. V posteli vedle sebe spali medvěd Pája a kluk Jeník. V koupelně zase někdo plakal. Tentokrát byl Pája rychlejší a než by černokněžník řekl „kolečkokulovaté“ stál v koupelně. Pozorně se zaposlouchal a zvedl hlavu nahoru k umyvadlu. Pláč se ozýval z té výšky. Co teď? Jak se tam medvěd dostane? Štěstí, že plyšový Pája byl chytrá hlavička. Vyšplhal se na kyblík, pak na vanu a odtud to byl jen skok na kraj umyvadla.

„Tak to jsi byl ty? Ten uplakánek včera večer?“ Koho se to Pája ptá? Kdo si myslí, že toho kartáčku na zuby, co se toulal po bytě, ten má pravdu. Ležel tam na kraji umyvadla a štětinky měl celé smutné. „Jó, to byl on, náš Zubáček!“ vypískla pasta Odolka. „A taky utekl, abys věděl!“ To volal zase hřeben z poličky. „Pššt, pššt,“ tišil je méďa. „Neslyším, co mi kartáček říká.“

„Jenda mě nemá rád. Fňuk,“popotahoval kartáček. „Jak jsi na to přišel?“ divil se Pája. „Jak, jak?! Podívej se na mě! Ani ždibíček pasty na mně nezůstal, ani štětinku nemám mokrou. A víš proč? Protože si se mnou Jeník nečistí zuby…vůůůbec mě nemá rád,“ rozbrečel se kartáček Zubáček nanovo. „Proto jsem utekl, myslel jsem, že jinde najdu lepší práci, že jinde budu potřebnější, bůů.“ Méďa marně přemýšlel, jak Zubáčka utěšit. Seděl by tam na umyvadle až do rána, kdyby nezaslechl maminku, která se šla zkontrolovat Jeníka. Stihl jen Zubáčkovi slíbit, že mu pomůže a už utíkal za Jeníčkem do hajan.

Jak se tak k němu tulil, zahlédl zpod přivřeného víčka strašidlo. Stálo uprostřed pokoje a nebylo zas až tak velké, medvěd Pája by se s ním lehce vypořádal, jenže! Co se to děje, místo, aby strašidlo objal tak strašlivě, až by se vypařilo, plyšový medvěd Pája si s ním povídá a ukazuje na Jeníka. Strašidlo párkrát kývne hlavou a už obchází kolem postýlky a nakukuje Jeníkovi do uší a do pusy, až se Jenda ze spaní rukou ohání. Jistě se, děti, ptáte, proč Pája Jeníčka neochránil, ba dokonce, proč na něj to strašidlo poslal.

Nu, to není tak složité. Ono strašidlo byl totiž Kazák zkažený, obávaný to postrach všech zoubků, zubů a zubisek. Když ho méďa uviděl přešlapovat v pokoji, bleskl mu hlavou nápad, jak pomoci nebohému kartáčku Zubáčkovi. Přivolá Jeníčkovi škaredý sen o bolavých a zkažených zoubcích. On si je zase začne čistit a Zubáček tak bude na světě rád a nebude se muset stát třeba kartáčem na ruce. Na to by ho bylo škoda.

Pája to vymyslel dobře. Jeníkovi se opravdu zdál škaredý sen se spoustou sladkostí, nevyčištěných zubů a obrovský kazů, které se musí vrtat a plombovat. Jen co se ten kluk ráno nasnídal, nešel si hned hrát, tak jako jindy, ale vydal se do koupelny a tam si poctivě čistil zoubek po zoubku, zub za zubem. Nakonec se zářivě usmál do zrcadla, kartáček odložil do kelímku a až pak si utíkal hrát. Snad proto neslyšel, jak si kartáček Zubáček zhluboka oddychl: „Tak přece jen mě má rád.“