Motivační kurz

Marně přemýšlím, jakou formu pro tento příspěvek zvolit. Jestli tu na velikonočního beránka, nebo bude muset stačit srnčí hřbet? Strávila jsem totiž pár prima dnů se svými kolegy (čti spolužáky a spolužačkami) a našimi kantory na Motivačním kurzu.

Pro tento odstavec začnu od konce. Všichni se nás na závěr ptali, zda kurz splnil naše očekávání. Mojí první odpovědí bylo, že jsem raději nic nečekala. Ale to je poněkud strohé a tak jsem to pro potřeby tohoto článku zkrášlila. Očekávání jsem příliš neměla, jen jsem doufala, že poznám někoho své krevní skupiny, protože po prvním pátku ve škole jsem se cítila docela osaměle. Bohemisti byli v tomto holt spontánnější. Rozumějte, už první školní den jsme šli na pivo. V tomto MK splnil, co jsem po něm chtěla. Znám lidi a lidi znají mě (tam už si tou pozitivností nejsem tak jistá). Třeba jako tu, co má rybí náušnice. Nebo jako vločku. Tímto zdravím princeznu Zeldu, která mě našla i tady ;-)

Co se sboru našich pedagogů a lektorů týče, jsem nadšena už nějaký čas. On je KISK prý sekta, ne neděste se. To sektářství tkví asi v tom, že studenti a kantoři podnikají spoustu akcí, účastní se výšlapů, kurzů a kdo ví čeho ještě. Prostě si to do školy nechodí jen odsedět, ale obor je zajímá a jsou aktivní. A to se mi moc líbí.

Další důležitý poznatek: svět je velmi velmi malý a že i když se lidé náhodně rozdělí do skupin, můžete zjistit, že chlapec F. je z místa blízkého vaší rodné vsi a chlapec A. je kamarádem z dětství vašeho kamaráda ze střední školy. Taky můžete seznat, že slečna H. byla na praxi ve "vaší" knihovně a pravděpodobně zná vaši maminku (dobrá, s tím jsem počítala, že se to stane). O tom, že Zelda jezdil ku Vsetínu léta na tábory, o tom už ani nemluvím.

Faktografy by možná zajímalo, že jsme v Křižanově strávili tři dny, tzn. od nedělního odpoledne do úterního odpoledne. Hned po příjezdu jsme si pro zahřátí popisovali cedulky jmény, třídili se na chleby a másla a soutěžili v tom, která řada se dřív seřadí podle znamení zvěrokruhu, aniž by mluvila a gestikulovala. Načež jsme byli rozděleni na ještě menší skupinky a začalo něco, čemu se dá říkat "bootcamp".

Nevěřili byste, že pojmenovat židli Jaryn a tvrdit o ní, že je z Ostravy, může rozesmát tolik lidí. Mimochodem, už jste někdy běželi s židlí? A přenášeli vodu z rybníka do kelímku na lžičkách? A vytvářeli živý obraz studenta u státnic? A luštili šifru, jejíž výsledek vás natolik překvapil, že...  jste ještě teď překvapení a strašně zvědaví? A skládali jste v poklusu báseň s těmito klíčovými slovy: zběsile, budiž, beruška, myšlenka, víno, kabel? My jo. Bavilo mě to.

Pokud marně přemýšlíte, proč jsme s sebou polem nepolem, bahnem, houštím, trním, strništěm, loukou tahali (tedy, mí chlapci) židli, tak proto, že to byl černý pasažér. Takové krásné zosobnění člověka, který je členem skupiny, jež pracuje na nějakém projektu, ale práce se aktivně neúčastní - jen se veze.

Po bootcampu jsme byli nasyceni výbornou večeří, ehm. Špenát, vejce a bramborový knedlík. Dala jsem špenátu šanci, ale nevyužil ji. Ani omylem. Ostatně s jídlem to nebylo příliš slavné, shrnula bych to slovy: "Vítej zpátky na ZŠ!" A pokud večer někdo někde pařil, tak jsem u toho nebyla, protože jsem hovořila se svými spolunocležnicemi a celkem brzo odpadla ku spánku. Pohyb na čerstvém vzduchu unaví.

Pondělní program byl též zajímavý. (Ne, to není reklama, já si to vážně užila.) Dopolední zrychlený průchod studiem. Personifikace ISu (Informační Systém naší univerzity) byla vskutku stylová, studijní oddělení děsivě realistické a kantoři v SEKSu mnohem mírnější, než jací budou ve skutečnosti. Pochybuji o tom, že by jim ke splnění zkoušky stačilo říct abecedu pozpátku a dojmout je angažovaným projevem na téma Komunitní role knihovny. Studovat ve dvojici je mimochodem o dost jednodušší, než když se o to jednotlivina pokouší sama.

Odpoledne nás čekaly workshopy a zajímavé přednášky připravené kantory (dost těžko se píše korektní názvosloví, když se mezi sebou oslovují křestními jmény a vy sami jim říkáte zkratkami) i staršími studenty. Pár podnětů k zamyšlení, pár věcí na vyzkoušení. Třeba technické hračky. Dost mě bavil kinect v kombinaci s ping pongem a Martinem, ha, ha, ha.

A večer byl naprosto žůžasný. Čajovna. Děkuji realizačnímu týmu za vytvoření onoho báječného místa ve vesmíru, kde studentům nosí čaj oborový šéf všech šéfů a ptá se, zda nápoj lahodí jejich chuti. Vypila jsem hektolitry čaje jablečného se skořicí a s kusem jablka, mátového, zeleného, černého, ovocného, divného a kdo ví, jakého ještě. Naprosto jsem se zčajovala a přitom si povykládala s pár lidskými exempláři, probrala zajímavé věci a někdy v noci... dobře, bylo kolem třetí ráno, jsem viděla poprvé v životě Mléčnou dráhu. (Hodila by se fotka, že?) Byla nádherná.

Úterý bylo dnem pecha kucha (peča kuča), což je zajímavý formát prezentace. Každý přednášející měl šest minut a čtyřicet vteřin na to, aby přednesl své téma. Katastrofické téma kyberválky vystřídala knihovna v hospodě, prezentace introverta, další, další a jako poslední proběhla vivisekce informace, kdy nám bylo názorně ukázáno, jak vypadá vyhledávání informací informačním profesionálem. (Ještě teď se chechtám, doporučuji představit si obří zahradnické nůžky a několik studentů v rolích relevantní a nerelevantní informace, IP, tazatele a pod.)

Následně se hodnotilo, hovořilo, uzavíralo a nakonec odešlo a pak i odjelo. Načež někteří jedinci zakončili celý Motivační kurz demotivačním pivem. (Ano, byla jsem mezi nimi, studium vysoké školy je přece o kontaktech, ne? ;-) )

A abych nezapomněla, což jsem málem udělala, tímto příjemným trávením času jsem získala tři kredity, hehe.