Něco o zimě

... aneb Aby to nevypadalo, že v Brně není.

A abych si taky mohla udělat zářez na pomyslné pažbě, že i já mám článek na tolik probírané téma, jako je zima a chlad, neřku-li mráz, a obtíže s tím související. Je pravdou, že v Brně nemrzne ani zdaleka tolik jako u nás doma. Tam se teploty v minulém a předminulém týdnu málokdy  vyšplhaly nad -5°C. Mám o tom poměrně přesný přehled, neb maminka si vede statistiku s teplotami v šest hodin ráno. Řeknu vám, jsem ráda, že v tu chvíli ležím v posteli a k tomu ještě pěkně daleko od tak vymrzlého území jako jsou valašské kopce. Na druhou stranu...doma jsme schopni vytopit byt.

Takové štěstí v Brně nemáme. Alespoň, co se týče kuchyně. Žijeme ve starém činžovním domě ve středu města. Dům je nezateplený, okna nevyměněná a střechou viditelně zatéká, jak si můžeme každou chvíli připomenout pohledem na fleky na stropě v předsíni (ty jsou k vidění pro vaše ctěné zraky zde a tady). Elektrika zde byla zavedena v roce raz a její obměna neproběhla ani v roce dva. Staré obvody občas zajiskří a byli jsme předchozím nájemníkem upozorněni, že tak jednou za rok začne hořet v té skříni s jističema (ehm, tomu já, bohužel, nerozumím). Prý stačí nemít zároveň puštěnou pračku, vysavač a topení. 

Ano, topení. Takový hezký detail našeho, jinak kouzelného, bydlení. V domě není ani stopa po existenci ústředního topení. A tak topíme v Khorsově pokoji plynovými kamny, které podle jeho tatínka vůbec neodpovídají předpisům. (Naštěstí jdou po jeho zásahu aspoň zapálit.) V pokoji máme s Jodidem radiátor plněný (asi) olejem a napájený elektřinou. 

V kuchyni visí na zdi elektrický přímotop, který by měl celou místnost hravě vytopit, aniž by musel být zapnutý na maximum. Než udeřily mrazy, tak to chlapec zvládal. Sotva však začaly panovat teploty pět a více stupňů pod nulou, museli jsme otočit kolečkem na maximum, abychom zjistili, že ani v tomto případě v kuchyni teplo nebude. 

Holky potkaní to vzaly s filosofickým klidem. Vytahaly všechny noviny do svého kutlochu a vytvořily si jeskyni. Z papírových krabic od kapesníků mají squat v jiné části klece. Já je dopuju echinaceovým sirupem. Zjevně jim šmakuje, protože pijí jen z té napáječky, ve které je zrovna těch pár kapek sirupu. Potvory mlsné.

Já to s takovým klidem nevzala. Ráda snídávám v kuchyni, ale ve chvíli, kdy si čaj nemusím dávat chladit za okno, neb mi zchladne cestou na stůl, se vzdávám a snídám jako barbar v pokoji. Na cestu do kuchyně se oblékám jako na cestu na sever. Musím totiž projít předsíní a tam topení není. Už z principu. Takže jedna mikina, druhá mikina a dvoje ponožky to jistí. Když míním vařit, tedy být v kuchyni déle než pět minut, beru si rukavice s ustřihlými prsty. Válení těsta mě zahřeje spolehlivě.

Vaření, ale hlavně pečení. To je jediným způsobem, jak kuchyni vytopit na obyvatelnou teplotu. (Nevytopitelná je proto, že dvě zdi jsou venkovní a nechutně skrz ně táhne.) Proto jsem pekla pizzetky a dvakrát scones, což je výtečné pečivo k čaji a recept dodám, jen co je upeču potřetí a slušně nafotím. Bohužel fakt, že je kuchyně vytopená, neznamená, že by ta jedná teplá(vnitřní) stěna vyhřála místnost se záchodem. 

Ta je tak malá, že se tam žádné topení nevejde, ani kdybychom moc chtěli. A tak závidím klukům ještě víc, než na fesťácích. Začínám snít o vyhřívaném prkénku a docela často si říkám, že nočník není zas až tak špatný vynález. (Obzvlášť pro člověka, který musí jít před spaním a někdy i během noci...skrz tu studenou předsíň, na ten ledový záchod a sednout si na to zmrzlé prkénko. Brrr!) 

A když už tak hezky vyjmenovávám místnosti, ve kterých žijeme, nemůžu opomenout koupelnu. Kouzelný prostor, pokud je tam teplo. Jenže...tento týden nám odešel koupelnový přímotop do křemíkového nebe. A tak se každé sprchování mění v boj kdo s koho. Jako otužilec jsem asi zklamala, protože mám rýbu, bolavý krk a zalehlé ucho. Ha, ha, ha.

Dovolte mi poslední větičku. To, že jedině pohyb zahřeje, vím. Zkoušeli jste se však učit syntax zatímco pobíháte po pokoji? Já ano. Nejde to. Buď běhám, nebo se učím. 

Poznámka: běh lze zaměnit za jakoukoli jinou pohybovou aktivitu. Nejlépe tu podpeřinovou.

"Jak se cítíš?"

"Jako rybí filé."

"S láskou vzpomínám na Kolondajk."