Konec zkoušek, šlus!

A je to tady, konečně! Prázdniny. 

Právě sedím ve vlaku směr sever a doufám, že všechny zprávy o kalamitách byly nadsazené a napsané lidmi, kteří v životě neviděli více než pět centimetrů sněhu. Úspěšně ignoruji fakt, že včera byla na této trati nečekaná výluka a doufám, že Troják a Tesák se budou dát projet, i když je venku námraza jak cyp.

Vím, co říkám, protože právě píšu jak datel a pařátky mám zvednuté do výše, neb jsem si rozbila dlaně. Ostatně, kolena na tom nejsou o nic líp. Jsou věci, které se nemění. Padám pořád stejným stylem – ruce a kolena. Pravá dlaň do krve, levá jen trochu a kolena „zachránily“ tlusté rifle a punčošky, takže tam budou jen modřiny. A pak se ještě jedna věc nemění…i kdyby šli půl metru vedle vás, nezastaví se, aby vám pomohli. Opravdu ne.

A to jsem celá já. Když je mínus dvacet, plno sněhu, klouže to a je opravdu hnusně, tak se mi nic nestane. Sotva se přiblíží obleva, šup, a už ležím na zemi.

Kde jsem to byla? U prázdnin, pokud se nepletu. Mé nádherné třídenní prázdniny po zkouškovém, které mě stálo pár tabulek čokolády, dvoje až troje nervy (minimálně jedny nebyly moje) a částečně i mou čest, protože jsem nezvládla morfologii ani na třetí pokus a studium si o rok prodloužím. Na tuto situaci panují různé názory. Já se, v rámci sebezáchovy, kloním k tomu, že studuji ráda, a proto budu studovat o rok déle. Ti, co mě financují, se na to dívají jinak. Na jednu stranu se tomu nedivím.

Ale tvrdit, že ten rok bude ztracený, je zbytečné. Nic v životě není ztracené, protože se pořád něco učím. Ten rok mi něco dá. Zkušenost je neocenitelná. A tak ani ty čtyři Jodidovy roky nejsou úplně ztracené. Kdyby nebylo jich, neměl by tak dobrou angličtinu, jako má teď. Neříkám, že je to tak správně, ale kdybych říkala, že je to špatně, tak bych se sebou asi nevydržela a musela si něco udělat, protože jsem ten „lůzr“, co si o rok prodlouží studium. (Nevím, co by pak musel dělat Kaunaz.)

Ehm, ale jinak se zelená.

První den prázdnin proběhl téměř podle plánu, který jsem měla. Alespoň ty části, které se týkaly dlouhého spánku, žehlení, pečení FIMA, úklidu potkaní klece, výstavy, čaje (Lapsang), procházky a těžké romantYky s Jodidem. Úklid bude až v pondělí, nejsem žádná super žena.

Den druhý začal na můj vkus příliš brzy ráno, ale s tím už nic nenadělám, vzhledem k tomu, že vlak rachotí po kolejích a já sedím v něm. Chlapec, který mi ráno chystal snídani, šel nejspíš ještě na chvíli spát.  V mém batůžku (už pár týdnů jezdím domů jen s malým, nevím, jak to dělám) si hoví Večerka. Semestr začíná v pondělí a stařenu mám hned v úterý. Tady musím makat od začátku, jak říká maminka. A já jí dávám za pravdu, i když to tak nevypadá.

Poznámka: jestli z toho vlaku vystoupím, budu královna. Kolena ztuhla v jedné poloze a odmítají se rozhýbat.

Dnes mám v plánu výlet na běžkách s maminkou. Uvidím, co její záda, co „obleva“ a co má kolena, která tuhnou. Já se tak lehko nevzdám! Těšila jsem se na ně celé zkouškové, i kdybych se měla plazit, tak si je obuju. Ha, ha, ha.

Poznámka: letmý pohled z okna mi naznačil, že Brnu kalamita rozhodně nehrozí. Na polích leží poprašek jen na místech, kam slunce nedosáhlo a jinak je tu sněhu-pusto.