... aneb Co se děje, když jsou komentáře delší než vlastní články.
Psaní komentáře je aktivita "jen na chvilku" a tudíž je omluvitelná z hlediska nutnosti se učit staroslověnštinu (soukromé ublinknutí). Co na tom, že můj komentář je delší než komentovaný článek, a že jsem si k jeho psaní vyhrabala skripta k literatuře pro děti a mládež, tudíž to zas taková "jen chvilka" nebyla. (Na druhou stranu jsem aplikovala své studiem získané znalosti...)
Napsat svůj vlastní článek na blog vyžaduje jistý časový úsek, kdy není nutné činit nic jiného, a který jsem si schopna obhájit před svým učení se chtivým svědomím, které má, jak překvapivé, maminčin hlas. Jde to dost těžko. Ale já to dokážu...již za okamžik.
Jen co se dopatlám s úkolem do Příběhové prózy pro děti a mládež, přečtu "kapitolu" z Kalibova zločinu, umyju nádobí, napíšu pohled do Běloruska, splním úkol do slovenštiny, naučím se slovíčka do ruštiny...jo, jo, za chvilku tu bude zase pár řádek ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)