Vítám jaro

...aneb Vždy něco extra.

Když už se nám ty venkovní teploty vyšplhaly nad pět stupňů, slunce svítí od rána do večera a já si v šest hodin myslím, že jsou teprve tři odpoledne, bylo by záhodno vyrážet na jarní procházky, jásat nad sněženkama a tak podobně.

Ha, ha, ha, to bych nebyla já. Tento týden jsem si vyrazila jen jednou. V Jodidově doprovodu směrem k doktorce, kde byl shledán stav mého krku špatným, po dodatku, že mě bolí uši, ještě horším a když jsem zmínila, že nemůžu dýchat, dostala jsem antibiotika, aniž bych o ně prosila.

Nemůžu se rozhodnout, jestli jsem proti nim, protože jsou opravdu docela velkým svinstvem, nebo pro ně. Mým největším argumentem pro je momentálně myšlenka: "Hlavně, ať mě nebolí pravé ucho víc než levé. Když bolí obě stejně, je to ještě dobré, jakmile se pravé šprajcne a vydá se po vlastní ose, je to všecko v pejru." Mno a proto, aby se zánět nerozjel i jinde, beru antibiotika.

Jasně, imunitní systém se zase rozhasí (on byl někdy v pořádku?), zažívání budu konejšit kily banánů, žitných vloček a jogurtů, ale hlavně abych nemusela na ušní dřív než 2. 4. tohoto roku. Což mám sice za pár, ale nějak jsem se upnula na to, že na ušní nebudu, prostě nebudu, chodit dřív, než jsem objednaná.

A začalo to tak nevinně...šla jsem před čtrnácti dny na divadelní představení v Jodidíně a pak potkala Jodidovu sestru a ta měla jak na potvoru angínu a trajdala s ní po světě, i když už v podstatě bydlí s přítelem jinde. (Nemůžu si pomoct, ale čílí mě to. Kdybych to věděla předem, tak nikam nejedu, vždyť se znám, chytnu kde co.) V týdnu mě samozřejmě začalo bolet v krku, trochu jsem to přeléčila zázvorem, ale asi ne dost.

Tuto neděli jsem přestala mluvit a pak se mi Pája smála, že za svůj pokus o konverzaci bych teda Oskara nedostala. V sms, co mi o den později psala, mne oslovila: "zlatá malino". I přesto jsem ještě hrdinně vyrazila do Brna. V pondělí jsme už volala SOS a v úterý se šla podívat, kde to vlastně sídlí doktorka "pro studenty bez obvodního lékaře v Brně".

A zbytek znáte...už je mi líp, ale kašel mám slušný a k dýchání se občas přemlouvám, hlavně když se nad něčím rozčílím. (Např. nad mými chlapci s dýmkou.) Jsem protivná a celý předchozí text je vlastně o ničem, jen o tom, jaká jsem chudynka nemocná. Ani jsem se nezmínila, že chlapec s dýmkou se o mne vzorně od pondělka stará a nosí mi pomalu modré z nebe. Nevděk světem vládne...

Na to se dá říct snad jen jediné: 

Nestudujte vysokou školu (hlavně staroslověnštinu), jinak vám zdegeneruje mozek.

Nepište na blog, když jste psychicky nevyvážení.

Anebo pište, ale nic si od toho neslibujte.