Má milovaná sestřička (bez ironie) se stěhuje do Prahé a tak máme doma spoustu příležitostí ke vtipkování, ne že bychom do sebe nerýpali i jindy, ale stěhování je stěhování.
Jak jistě všichni víte, spát se dá různě, ale většina tradicionalistů spí pod peřinou. Ostatně i lidé méně konzervovaní spávají ve většině případů pod pokrývkou, kterou v některých nářečích zvou duchnou. A tak se mé sesterstvo rozhodlo do matičky protunelované odvézt jako první Peřinu. A ne jen tak ledajakou. Tato konkrétní Peřina má rozměry menšího stanu pro čtyři osoby a vyspí se pod ní dokonce i osoba s chronickou kraditidou peřinovou a osoba jejímu srdci blízká. A to prosím obě najednou, ve stejný čas a na stejném místě.
Rance na zádech vyšly z módy mnohem mnohem dříve, než se Pája narodila, a tak muselo býti k přepravě využito něčeho modernějšího, ale ne zas tak moderního jako vlastní přibližovadlo (rozumějte vůz). Kombinace pěší chůze a vlaku, alespoň tady na Valašsku, byla jedinou možnou volbou. Tudíž se muselo přistoupit k transformování rance na zádech do něčeho snesitelnějšího a do vlaku nacpatelnějšího.
Lodní kufr byl favoritem již od začátku konkurzu, ač Pája postupně přestávala věřit, že se do něj ona Peřina vejde. Já, jakožto milující sestra, jsem nabídla svou pomocnou ruku a především pevnou a nezlomnou víru (otestovanou při stěhování z Brna osobním vozem) v napěchování čehokoli kamkoli. Díky tomu (a síle našich paží) jsme do kufru nacpaly nejen Peřinu, ale i polštář, prostěradlo, notebook a dva závěsy.
A nyní fotodokumentace:
 |
| PŘED |
 |
| PO |
"A je to!"
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)