Julinka

...aneb Když aneb zní příliš optimisticky.

Pokud si myslíte, že když píšu, zní mi v pozadí hudba, tak se mýlíte. Momentálně někde v hlubinách bytu zvrací Khors a je slyšet až do kuchyně, protože nemám odvahu se přemístit kolem záchodu, koupelny a jeho pokoje, do svého pokoje, abych ho neslyšela. Někdy a na něco jsem poněkud háklivější. (Normálně se mi to ekluje.) Navíc, bych těmi místy stejně musela co chvíli projít, protože budu vařit oběd a musím hlídat Julinku, která je v kleci, a ta klec je v kuchyni, protože je tu nejtepleji z celého bytu. Takže je má poloha v podstatě strategicky zvolená.

Možná jste se dovtípili, že s Julinkou to vypadá bledě. Pokud ne, tak tento příspěvek měl naznačit že se pokouším rozhodnout o životě a smrti, kteréžto rozhodování mi vůbec nepřísluší a tudíž se s ním neumím řádně vyrovnat.

Na návštěvu veteriny jsem se vypravila v pátek, brzy ráno. Popravdě jsem dlouho nevěděla, kam se vydat, naštěstí mám kamarádky, které studují veterinu a ty kamarádky mají kamarády, atd. atd. takže jsem se dostala až k panu veterináři Hoškovi, který je opravdu prima. Jejich internetové stránky jsou přehledné a aktualizované a není to k nim zas až tak daleko. Výši ceny za ošetření, naštěstí (kdybych napsala bohužel, znamenalo by to, že chodím k veterináři často, a to by znamenalo, že mám nemocnou zvěř, což by nebylo dobře), nemůžu srovnávat. Přístup pana veterináře je pěkný. Pobavilo mě (a zároveň potěšilo), že založil holčičkám kartu, každé zvlášť. Je tam napsané jejich jméno, věk a majitelka.

Ta Oféliina je optimističtější. Její občasné chrčení způsobují chronické problémy, které měla už předtím, ale jinak je v dobré kondici. Prostě zdravý, rok a půl starý potkan. Měla jsem radost.

Smutněji mi bylo, když jsem z přepravky vytahovala Julinku. Už dva dny byla jak pošúlaná blecha, apatická, nejedla, nepila a nevládla předníma tlapkama. Taky hodně zhubla a měla kolem očí a čumáku porfyrin (hnědočervené barvivo, není to krev). Pohled na ni bolel (a ještě bolí).

U potkanů není lehké určit, co jim je. Příznaky odpovídaly pádu z velké výšky, šoku a otřesu mozku. Z velké výšky nespadla, protože na to si dávám pozor. Mohlo se stát, že zhučala z něčeho v kleci a spadla tak nešťastně, že se jí mozek v té její makověnce otřásl víc, než jí bylo milo. Pozitivní zprávou je, že má ještě zachované reflexy a tlapky se po určitém podnětu hýbou, ale je zpomalená, hodně zpomalená. Taky ji nic nebolí, jak jsme s panem veterinářem usoudili, takže se příliš netrápí...

Po těch slovech přišla naděje (zajímalo by mě, kde se holka flákala). Myšlenky na utracení jsem hodila za hlavu a rozhodla se všechny peníze vydělané doučováním češtiny investovat do léčby kulíška. Vy, co se vám honí hlavou věty o Darwinovi (ti slabší nepřežijí), o tom, že máme nechat přírodu dělat co umí, a že je blbost platit za léčbu potkana víc, než kolik stál, vy si trhněte nohou! Je to kamarádka, byla s ní legrace a zaslouží si ještě šanci na uzdravení. Pokud to nepůjde, nebudu ji tady zdržovat...

Julinka dostala injekci s vitamíny, glukózou a kdo ví čím ještě, já přípravek, který mám rozpouštět ve vodě a podávat jí ho. (Podporuje udržení potravy v břiše, aby nebyla hladová.) Taky mi bylo doporučeno zakoupit dětskou výživu a tou krysku krmit. Vyplázla jsem odměnu za dvě doučování a dopravila se do obchodu, abych zakoupila něco ve skleničce.

Volba padla na králíka s mrkví, klasickou dětskou přesnídávku z jablka a banán s mléčnou rýží. Doma jsem nechala Julku chvíli vydechnout a pak jsem se vrhla na krmení. V tuto chvíli můžu směle říct, že se mí potkani mají lépe než já (suchý rohlík, taky rohlík). Julčiny bílé tlapky pravda už nejsou tak bílé, vypadá spíš jako mrkev a voní jako králík, ale hlavně, že jí. Tedy, zpracovává to, co jí stříkačkou naservíruju do tlamajzny. A dává najevo, že chce ještě.

Od včerejška se moc nezměnilo. Julka je stále apatická, pořád nechodí, nýbrž se pohybuje jako tuleň po kameni, ale nechá si očistit oči i čumáček a jí i pije. To znamená, že nabírá energii a za chvíli bude mít dost sil, aby se dala do kupy. Věřím a doufám. Ofélie se mnou, protože od té doby, co její parťačka jen vegetuje, visí na kleci a vyžaduje mou přítomnost a hraní si. Každý večer jsme teď spolu v pokoji a ona po malém kolečku kolem něj vyleze na postel a schová se ke mně pod peřinu, což nikdy nedělala.

"Jednou to přijít muselo."