Kulový blesk

...aneb Stěhovácká Odyssea.

Říkám to pořád a zase to zopakuji: "Mám štěstí na lidi." Nevím, jak jinak si vysvětlit, že mi můj 2x bývalý spolužák (na stařeně vyletěl o semestr dřív než já) nabídl svůj vůz, sebe jako šoféra a ještě k tomu své paže na snášení věcí z pátého patra. (Pája má jiné vysvětlení.) O Jodidovi ani nemluvím, ten bude jednoho dne svatořečen za vše, co pro mne udělal a co mi neudělal, když já jsem něco udělala. Díky těmto dvěma gentlemanům vám můžu vylíčit akci "vločka se stěhuje".

Má maličkost do Brna vyrazila v úterý brzy ráno, aby stihla zajít na konzultaci na studijní, odnesla oblečení na charitu (Bratislavská a Cejl jsou stezkou odvahy i v pravé poledne) a začala skládat věci do krabic a beden. Po první hodině balení jsem rozesílala zprávy zhruba tohoto znění: "Tři přepravky knih a jeden batoh s oblečením." Pája mi odpověděla, že jsem tragéd a mám prý ty knížky rozprodat a pořídit si konečně něco na sebe.

Večer už mě zachvacovala panika, protože ta hromada věcí u zdi se musela vlézt do jednoho auta. Dokud byly mé "sakypaky" rozprostřeny po pokoji, nezdálo se, že je jich tolik. Ve chvíli, kdy se nakumulovaly na jednom místě, mě obestíraly mrákoty. V noci se v Brně ukázal i Jodid jedoucí z montáže v Praze. Na cestu k posteli si musel svítit očima, protože jsem sbalila všechny lampy, a jeho vrozená ohleduplnost mu bránila v rožnutí velkého světla.

Ve středu ráno se něco po půl deváté ozval M., že stojí před barákem. Jako zázrakem se mu podařilo zaparkovat přímo před vchodem do domu. Poté, co spatřil Mt. Everest v předsíni, kam jsme s Jodidem mé věci přenesli chvíli před jeho příjezdem, odkráčel zpět k vozu a sklopil zadní sedadla. Poté jsme zaklínili jedny vchodové dveře košem na prádlo a ty druhé jednou bednou knih.

Já, jakožto slabá dívka, jsem seděla v otevřeném kufru auta, hlídala věci a rovnala je do stále se zmenšujícího úložného prostoru. Asi při čtvrté až páté cestě dolů mi kluci svorně tvrdili, že se to tam všechno nevleze. Já jim naopak tvrdila, že se tam všechno (kromě matrace a sušáku na prádlo) vleze.

Měla jsem pravdu, ale auto sedělo na silnici jak přibité. Bodejť by ne, když jsme do něj nacpali stůl alias Krávu Beátu (ke spatření zde), postel - obojí v rozloženém stavu, peřináč (k vidění na stejném místě jako stůl), plný koš na prádlo, krosnu, tři přepravky knížek, batoh, prací prášek a spoustu plných krabic od bot, co v nich nebyly boty. Auto bylo tohoto typu, ale jistá si tím nejsem (typická ženská), i když jsem v něm jela celou cestu z Brna.

Kvítka, která jsem vezla v přepravce na klíně se mi pomstila za to, že jsem je předešlého večera zalila, a ohazovala mě při každém rozjezdu vodou. A že těch rozjezdů bylo, hlavně semafory v Brně byly chuťovka. Cestu jsme zvládli v pořádku i s mezi-zastávkou na Tesáku, kde jsem zkontrolovala jednu kešku. Jinak jsme svorně diskutovali s rádiem, ať už s Krokodýlem nebo F1 a komentovali dění na silnici.

Během jízdy po okreskách směr domov mi bylo dáno prozřít a naučit se orientovat v mapě. Snad to bylo tím, že řidič nic neřešil a byl schopen si požadované informace bez reptání najít sám. Ostatně, od Bystřice jsem se už do mapy dívat nemusela a navigovala z hlavy, neb mám tu trasu projetou autobusem snad miliónkrát.

Doma mne přivítal Píšek se slovy: "Kdy se budete brát?" Hleděla jsem na ni jak tele na nová vrata a žádala jsem objasnění jejích myšlenkových pochodů. Tak prý jen osoba do mě totálně zamilovaná by byla schopna tohoto činu (stěhování a doprava v teplotách téměř tropických). Na mou námitku, že by to mohl udělat ještě blázen, odpověděla, že to vyjde nastejno. Holt návrat domů :-)

Poté, co jsme s M. zlikvidovali oběd a pár makáčků, byla vyhlášena siesta. Changová na "vetřelce" ani jednou nezavrčela a hned byla ochotná si s ním čutat míčem. Zajímalo by mě, co se tomu zvířeti honí hlavou, že někdy trvá půl hodinu, než na někoho přestane ohrnovat pysky, a zrazu je na cizince jako mílius.

Vykládka věcí proběhla za asistence maminky a Páji, takže byla podstatně rychlejší než nakládání. To nejtěžší však na mě čekalo. Poté, co jsem se rozloučila s M., začala jsem vybalovat věci. Auto bylo nafukovací, pokojík na to moc nevypadal. Ono, 4x4 metry pro dvě osoby není mnoho, obzvlášť, když si ta jedna téměř zařídí domácnost v Brně a pak je nucena ji přestěhovat.

Zázrak se stal o den později, kdy jsem maminku honem vedla do pokojíku se slovy:"Pokochej se, než tam bude zase nepořádek." Všechny věci, až na ty přepravky s knížkama, se mi podařilo nasáčkovat do různých skříní, podpostelových prostor, garáže (vyhoštěn byl peřináč a koš na prádlo) a popelnice.

Třikrát hurá a teď jen vymyslet, co s knihama, když tu na další knihovničku není místo.

(Pálení se zakazuje, nejsem žádný Koniáš.)