Houbaři

Milí čtenáři, ne abyste ten nadpis četli ve stylu "hrobaři" jako se to podařilo mně. Dnešní akce "Hele houba" splnila svůj účel. Měla bych vás však předem upozornit, že tento článek vznikal původně jako e-mail (a také byl tak odeslán) pro mou drahou sestru do Prahé. Tudíž se nedivte častému pojmenování "maminka", to my, milující dcery, máme tak ve zvyku.

Nejprve jsme se s maminkou nemohly shodnout na způsobu trávení odpoledne. Padaly návrhy jako práce, či spánek (hádej, kdo servíroval který nápad), ale nakonec jsme se za zpěvu národních písní (Chodím po Brodwai hladov sem a tam) zvetily, rychle se oblékly, to abychom si to nerozmyslely, a vyrazily do lesa. Ten nás hned v začátku pozitivně naladil nálezem mladé bedly. V malém lesíku se už více překvapení ale neskrývalo, a tak jsme svižnou chůzí pokračovaly přes louku směrem k louce kraví a hle! Ne, nebyla to houba, ale dvě srnky. Letošní mládež a tak na nás čučely jako telata na nová vrata a když jsme se vydaly směrem k nim, jen rozpačitě popoběhly a i nadále se na nás dívaly. Nakonec usoudily, že přece jenom zvolí úprk k lesu, že to odpovídá více tradičnímu pojetí srnčího života, tudíž jsme s maminkou neměly příležitost navázat bližší kontakt s touto ladnou lesní zvěří. S pavouky jsem si však potykala, neb se mi do úst cpali během mého cpaní se lesem ve velké míře. 

Trasa byla zvolena klasická se zásobou osvědčených míst, která však zklamala. Nicméně vše vynahradila místa jiná a naprosto nečekaná - kupříkladu malý ostrůvek mechu mezi vyježděnýma kolejema skrýval hojnost suchohřibů (hojnost = čtyři). A tak se náš košík postupně poloplnil. Maminka byla korunována Královnou hub, neb našla první dva jedlé hřiby: onu bedlu a praváka (vzor to představ naivního houbomila začátečníka - seděl si to v mechu u mladého stromku a tvářil se opravdu skvostně). Dále se před jejíma očima vynořovaly hřiby ve větších velikostech, ale menším množství. Já měla také štěstí na houby krásné, ale zato nejedlé. Pak však nastal zlom. 

Maminka přestala hřiby nacházet a mně se začalo dařit. Postupně a nenápadně, když už jsem to pomalu vzdávala a kdy ani píseň "Hříbkové sucháčci vylezte z mechu," (zpívaná na melodii "skřítkové zedníci" ze známé pohádky) nezabírala, započaly se před mým zrakem vynořovat kloboučky jedlých hřibů. Bylo v tom něco na způsob magie, neb jsem se zrovna rvala hustým mladým smrčím za mamkou a říkala si, že to pak otočíme a půjdeme domů, protože už nic nenajdem. To jsem se ale mýlila, držela jsem se proti všem houbařským zásadám pořád za hlavou rodu a ejhle! "Suchohřib a další a další a hele, jejich brácha." Opět na místě nečekaném - v ústí lesní pěšiny, pravda porostlé mechem. 

Ne, že by se maminka pozorně nedívala, ale ony se prostě vynořovaly až za ní. Ona si zvolila trasu, vykročila a dívala se a nic. Já se plahočila několik metrů za ní a povolávala "jé, díívej" a "ten je krásný" a podobně. Nacházela jsem povětšinou malé mecháčky (suchohřiby) a sem tam babku. Maminka tento jev vysvětlila prostě - ona je trasař, který dobře volí směr chůze a jakožto starší člen výpravy nechává sběr na mladším osazenstvu skupiny, tedy na mně. Tímto stylem jsme naskupily celkem 51 hřibů, z toho jednu bedlu, 33 suchohřibů, pět praváků a zbytek babek.

Vše bylo podušeno a nachystáno do krabiček k zamrazení, takže hřibová omáčka nás ani letos nemine. Naštěstí.

Tolik zážitky obyčejného houbaře, který nenosí domů plné koše poté, co prochodil celé hory.

(Takoví se mnou totiž chodí do práce a děsně mne svými úlovky prudí "pruď, pruď".)

PS: foťák s sebou do lesa nenosím, to bych se z něj nedostala do půlnoci a našla bych jen samé muchomůrky, neb ty jsou nejfotogeničtější, stejně jako ty malé zelené potvůrky a legrační pýchavky