Rozhodně jsem živější než ta kočka, co leží na cestě vedle příkopu. Dokopala ji tam laskavá bota tety od vedle. Díky onomu kočičímu exitu poznal malý sused (necelé dva roky), že je život krutý. Pochodoval si nic netušíc s maminkou po příjezdové cestě, díval se na auta a pak jedno jelo a kočka běžela, načež se potkali v pravém jízdním pruhu. Já jen slyšela ránu, vyhlédla z okna a sledovala tetu, kterak kočku umisťuje na kraj cesty, aby z ní nebyla fašírka. Pak jsem ještě deset minut slyšela řev malého kloučka. A cynicky se usmívala nad faktem, že kočka usvědčila pachatele tím, že mu strhla SPZ.
Proměnila jsem se v domácího skřítka, modlící se holčičku, nadávající ženskou, doufajícího a zoufajícího nezaměstnaného, v dítko na prázdninách, v pozorovatelku, v příležitostnou chůvu, v letkyni, v cestovatelku, v turistku, v lezkyni po skalách, ve smutnou slaměnou vdovu, v naštvanou budoucí snachu, v čekatelku věcí příštích...
"Nasrat a rozmazat,"
říkali jsme kdysi.
Ted v týdnu mi říkal kolega o jeho známém, který prý má zas krásné úsloví, které často říká: "vše se daří." Musí se to říkat s úsměvem a přesvědčeně. A má se přitom myslet na autora, který bere něco jako dvoje anti-depresiva dohromady...
OdpovědětVymazat:-) to se mi líbí, tak tedy: "vše se daří"
Vymazat