Toulky za Kájou Maříkem IV.

... aneb V mlze a do kopce.

Pokračování veselých bohemistických toulek po stopách Káji Maříka. Předchozí tři díly tu, tady a zde. Život je krásný i v osm hodin ráno, hlavně když snídáte jogurt za oknem chlazený a přikusujete rozpíčky. 

Celá výprava se nabalila jako pumpy a svižným tempem vyrazila k náměstí, odkud nás měl odvézt autobus do Mníšku pod Brdy, onoho Lážova, kde "žil" Kája Mařík.

Opravdu bylo chladno.

Ač byla sobota brzy ráno popocházelo po nástupišti několik dalších existencí. Snad ne taky za Maříkem? Cesta netrvala dlouho a autobus nás za chvíli vyplivl v Mníšku spolu s další skupinou, která se tvářila až podezřele turisticky.

Náš plán byl prostý: spojit toulání se po Kájových stopách s lovem kešek. V Mníšku jich je několik, z toho jedna multina, která je s Kájou v přímé souvislosti. To by byla ostuda, kdybychom ji neulovily. Proto naše první zastávka v Mníšku byla rovna první zastávce oné kešky. Než jsme se však uvolily ke kroužení po Mníšku, rozhodly jsme se ještě vylézt na Skalku, kde náš milovaný Kája oženil.


Vaše hodnocení následující cesty závisí na trase, kterou si vyberete. Po asfaltce se vám půjde lehce a cesta vám bude připadat mírná. Pokud se bude sápat lesem a po skalách, protože tam někde je další cache, budete na vrcholu Skalky funět jako hroši. Správně, my jsme funěly jako hrošice a některé z nás pak funěly ještě víc, protože fotografovaly a následně musely skupinu dohánět seč jim síly stačily.

Mizí v dáli

Kdybychom aspoň byly úspěšné v lovu. Jenže se nezadařilo...buď jsme ji neviděly, nebo tam nebyla, nebo byla nápověda stavěná jen pro letní počasí a ne podzimní vlhko, kdy je všude listí, co klouže. Závěrečná procházka až na Skalku byla už jen třešinkou na dortu. Při představě, že tudy Kája běhal každý den, jen tak... 

Mno a protože fotografka výpravy ráda běhá, tak si dá ještě jedno kolečko při hromadné fotografii. Ani nevíte, jaká je legrace fotit skupinu, do které musíte esteticky zapadnout, když samospoušť má 10vteřin a vy s foťákem jste daleko, předaleko.

Ano, tam v té mlze, to jsme my.

Cesta do města po asfaltce byla pohodová, oproti výstupu na Skalku, odkud prý bývá krásný výhled. Ehm, my si jej mohly možná tak představit. Po náročném výstupu jsme potřebovaly zahnat hlad a kde jinde tak učinit, než v pohostinství U Káji Maříka. Než se nám doneslo jídlo (bramborové knedlíky plněné uzeným masem), zadala nám Iva soutěž a my luštily křížovku a doplňovaly chybějící slova v textech o Kájovi. Cha, neměla jsem zas až tak chatrné znalosti, ale mohly by být lepší.

Po dobrém obědě jsme se vydaly zpět do města, protože nám chybělo několik indicií k odlovení multiny. Též jsme si dělaly zálusk na odpolední svačinku v cukrárně. Jaké bylo naše zklamání, když nám jeden mladík řekl, že cukrárnu zrušili. Škoda, přeškoda. Tak jsme naše kroky obrátily alespoň k zámku. Chtěly jsme se poohlédnout po nějakých předmětech s Kájou na památku. Neměli NIC! A paní u pokladny nás dokonce upozornila, že Kája Mařík NEexistuje. Že je to smyšlená bytost. Jak překvapující.

Tak jsme si alespoň ulovily kešku, která měla být těsně u zámku, ale byla od něj vzdálena jednu zeď a jednu pěšinu. Malé dobrodružství s puberťáky, kteří nám tam zacláněli jsme zvládly s přehledem. Pitomé ženské totiž umíme zahrát skvěle! Pak už jen cesta k ulici Káji Maříka a poslední indicie nás zavedly k místu, kde byla ukryta krabičky s pokladem. Jupi, jupi, jou.

A co dál? Dál už nic. Jen samé cestování. Posledním napínavým okamžikem byla chvíle v šalině v Brně, kdy mi řidič nechtěl prodat lístek a poslal mne k automatu, že jede až za chvíli. Ehm, oba automaty byly rozbité a on mi ten lístek i přes to odmítl vydat...zachránily mě holky, když vyhrabaly v kabelce jeden nepoužitý lístek.

Sláva, nazdar výletu...

Dál to nezpívám, protože jsme zmokly ;-)