315.den

... aneb Nejen pondělky jsou krizové.

Mám na to zkrátka talent. Na co? Na přitahování problémů ve zkouškovém. Jsem "ta, co to moc řeší". Co řeší? Všechno řeší. Rozbitý vysavač, neumyté nádobí, drobky na lince, binec v bytě, Khorse, neiniciativnost, Khorse, sebe, školu, Khorse... a ještě do toho tahám Jodida.

Ne, zatím jsem se nedostala k tomu, abych si s K. promluvila, kdo ví, zda se k tomu dostanu, mám obavy, že má jindy tak klidná povaha, se příliš rozpumpovala a všechny věci, které jsem neřešila a mávala nad nimi rukou, mi to vrátily a rozhodly se zaútočit.

Není nad to, když si připadáte jako hysterka a někteří vás tak pravděpodobně i vidí. Nejen jako hysterku, ale i jako vlastní matku nebo učitelku, užito hanlivě. Bohužel, nemůžu si pomoct. Neplnění povinností, které máme vůči společnému prostoru... 

Ale to je na soukromou debatu. Sbírám síly a argumenty. Já jen...ve zkouškovém se umím moc hezky hroutit a maminka to ví. Už včera, kdy to ještě nebylo tak žhavé, mi psala, abych byla hlavně v klidu a neodnesla to. Jo, rup ty boty!

Stačila diskuze s Jodidem po návratu ze školy, pár argumentů proti mé osobě (kritika se nese těžce, hlavně, když jste zvyklí, že nádobí se umývá hned po jídle a v kuchyni na stole je pořádek) a... já vzala nohy na ramena a hlavu provětrat. Takže vy, co jste mě náhodou potkali: "Takhle se běžně neoblékám, když jdu do města."

Dvě hodiny procházení.

Měla jsem štěstí. Zrovna jsem po hodné době v parku postávala u vývěsky kina Art, když na mne zamávala V., bývalá spolubydlící. A tak jsem se ocitla v baru kina majíc na sobě tričko s Harrym Potterem, tepláky a martensky. Jinak jsem neměla nic, jen klíče od domu. Netuším, co si o mně myslí přítel V., ale rozhodně to bude něco vtipného, protože jsme si s V. nad Kofolou slíbily věrnost a lásku manželskou, protože my, co věci řešíme, si rozumíme.

Domů jsem se tedy vrátila v přijatelném rozpoložení a mohla se věnovat škole. Když jsem se však chtěla věnovat spánku, nastal problém. První usnutí bylo jakž takž, to druhé už ne. On šel totiž Jodid spát později než já. A já nemám tvrdé spaní. Vzbudila jsem se a se mnou i všechno, co se nahromadilo za celý půlrok. 

Můžu si stokrát říkat, že něco nechám tak, i když je mi to nepříjemné, stejně mě to dožene. Nemohla jsem zabrat, vrtěla se, vztekala a pak to ze sebe konečně vyklopila. Nejsem dospělá, neumím plnit svá předsevzetí o tom, že budu věci říkat hned, jak se stanou. Vlastně je říkám, ale pak už je neopakuji a ono je často to opakování nutné...jenže opakování jistých věcí se jeví jako buzerace a řekněte mi, kdo by chtěl být "tou, co buzeruje" ? Já ne... asi se neumím smířit sama se sebou takovou, jaká jsem a "moc řeším" to, jak mě vidí ostatní.

Postupně zjišťuji, že není nijak lehké žít v jednom bytě s partnerem a dalšími spolubydlícími. Protože můj milý je automaticky stavěn na mou stranu, i když to tak není a nemusí být. Najednou jsme dva proti jednomu...popravdě, nevím, jak z toho ven. 

"A ten křesťanský internát naproti přes ulici se mi začíná jevit čím dál tím víc sympatičtějším."