... aneb Předvečer Štědrého večera.
Nebyla jsem tak naivní, abych doufala, že den po dvou hektických dnech bude klidný. Byl klidnější, to mu nemůžu upřít. Ráno mě vzbudila jen cvičící Pája a lidé, kteří byli vzhůru ve vedlejším pokoji a živě mezi sebou komunikovali. Nikdy jsem neměla ani zdání, že naše zdi mají tak výborné akustické schopnosti, obzvlášť, co se týče přenosu zvuku. To je pak překvapením, když slyšíte na obě uši. (Sem by se hodil můj rozzářený obličej.)
Dopolední program byl krásný. Uvolnila jsem prostor pro stromeček, který tatínek následně ukotvil ve stojanu a osázel sněhuláky. Já se jsem se postarala o zbytek. Většinou tak činím ve spolupráci s Pájou, ale ta někam vyzmizíkovala a já měla volnou ruku. Ano, mohla jsem toho využít a spáchat mišmaš, za který s maminkou často bojujeme, ale nějak mě popadla estetická nálada a já vybrala kombinaci zlaté a červené, které jsem se držela. Nikdo nic nenamítá, i nějaké pochvaly padly, tak jsem to snad zvládla dobře.
Již tradičně pořádáme ježíškovské kolečko po příbuzných. Ani letos jsme nevynechali a s přesným itinerářem, protože tatínek měl večer modeláře, jsme vyrazili na cestu. Na rtech jsem měla heslo: "Jen krátká návštěva potěší." Pohřeb Václava Havla jsme viděli po kouscích na několika (třech) různých televizorech. Buď byl tak dlouhý, nebo my byli tak rychlí. Případně obojí. Pomlsali jsme různých druhů cukroví, někteří vypili litry černého čaje, jiní litry různých tekutin. Popovídali jsme si o radostech i strastech a pak vyrazili domů.
Spokojenost na všech stranách, snad jen...náš poslední pobyt byl ukončen příliš náhle, což mohlo vypadat nezdvořile. (Více viz heslo) Jenže autobusy do naší vísky jezdí v příliš dlouhých intervalech a nechávat babičku doma samotnou se nevyplatí. Kdo má po těch mejdanech potom uklízet ;-)
 |
| Sněhuláčci...jsou s námi minimálně deset let. Miluji je. |
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)