Seděla jsem tam před dobrými čtrnácti dny, paní zubařka objevila dva kazy, ale vzhledem k nedostatku času mi spravila jen jeden. Ani jeden zub mě nebolel, tak co. Bolelo to však peněženku, která byla nucena za jednu bílou vypláznout pět stovek. Objednala jsem se na 2. prosince.
"Zase bez umrtvení?" "Jo."
Jsem totiž hrdinka, ehm, na baterky. Té injekce se bojím víc než toho, že mě to při vrtání bude bolet. Pravda, bolet to bolí, ale zažila jsem horší věci. (Ano, to hovořím o uchu pravém.) Dnešní kaz byl menší než minulý, a tak zákrok netrval moc dlouho a ani nebyl tak nepříjemný. Navíc si paní zubařka vyprávěla se svou maminkou, také paní zubařkou, která jí ten den dělala sestru. Není nad rodinný podnik, opravdu. Přátelská a pohodová atmosféra často přebije i tu vrtačku v puse.
To pak mám tendence si vykládat s nimi a zjišťuji, že to nejde, protože mi někdo/něco blokuje mluvidla. Dnes jsem, díky foťáku vyzvěděla zajímavou věc. Víte o tom, že si rodiče své děti v ordinaci často fotí, jak sedí na zubařském křesle? Vcelku mne to překvapilo. Pokud sem chodí někdo dětný, byl by tak hodný a tento fakt mi potvrdil či vyvrátil? Případně zdůvodnil?
Z ordinace jsem dnes vycházela s úsměvem jako hrom a udivila tím všechny v čekárně. Není nad šikovné zubařky. (Jen peněženka zase skuhrala nad ztrátou pěti stokorun.)
"Zuby, pohroma huby,"
tak řekl Jára Cimrman.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)