Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. A taky... neštěstí nikdy nechodí samo.
Včera jsem mimo čaj s Verunkou byla i v restauračním zařízení a napojila se půl litrem dobrého piva. Ve večerních hodinách a za odměnu po procházce do MZK (Moravské zemské knihovny zvané též MoZeK). Původně jsme chtěli k Beránkovi, ale tam sídlila uzavřená společnost a na Staré Pekárně byl koncert, tak jsme nakonec zakotvili u Divé Báry. My, co spolu bydlíme: Jodid, vločka a Khors.
V půli večera jsme se díky Khorsově iniciativě (kde se vzala, tu se vzala) dostali i k řešení potíží, které mne tížily. Díky Khorsovi a článku na blogu, který možná nebyl podle etických pravidel a K. přímo nasral, čemuž se vlastně ani nedivím, jsem ulevila všem malichernostem, které rostly do obřích rozměrů, a my se slavnostně dohodli na kompromisech. Kéž nám to vydrží.
Zpět k dnešku...nevím, co se mnou je a pořád ještě nevím, co mám dělat. Nechci věřit tomu, že po roce vztahu přichází první krize. Věřím tomu, že zkouškové, mé rozlétané hormony a pohvězdičkované počasí konají své a já jsem labilnější než obvykle. Proč? Protože jsem málem naštvala jinak flegmatického Jodida. Čím? Svým naštváním. Tolik logiky.
Taky jsem parádně promokla, abych zjistila, že gumičky nejsou! Tedy jsou, ale na mixér ETA 011 ještě nedorazily do skladu. Taky jsme nepořídili vánoční dárek a nakonec si dali hektolitr zázvorového čaje, protože nechci být a taky nebudu nemocná.
Cesta domů vlakem už byla jen poslední černočernou kapkou v kolotoči celého týdne.
 |
| Souhvězdí kreslená deštěm. |
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)