Toulky za Kájou Maříkem III.

... aneb Jak s plným žaludkem zaměstnat mozek.

První den Toulek se blíží ke konci, už jsme stihli prohlídku Dobříšského zámku, napínavou procházku Anglickým parkem a teď by to chtělo hodit něco za žebř. Šťastné jako blechy po odlovu tolika kešek jsme se vydaly zpět do města, abychom se někde najedly. Měly jsme štěstí, že s námi jela i kraje a města znalá "spolužačka" a navrhla jednu pizzerii.

A tak se celá naše skvadra se zmrzlými nosy vydala ku pizzerii, která vypadala opravdu hezky a obluhující personál byl rychlý jako blesk. U nás všech však plusové body získal dotyčný podnik za konvičky s čajem. Žádné polovičaté hrnečky, ale pořádné konvičky. Zázvorový čaj byl pojistkou proti nachlazení.

Vybrat si jídlo byla fuška. Měla jsem hlad jako vlk, ale nebyla jsem si jistá, že bych zvládla celou pizzu, tak jsem si nakonec objednala mé oblíbené spaghetti carbonara. (Pája říká, že je taky umím dobré.) Špagety byly opravdu skvělé, jiné než moje, což se dalo čekat, ale skvělé. Během konzumace jsme drbaly pedagogické osazenstvo naší fakulty, přesněji bohemistického ústavu a já pomalu upadala do deprese, protože bakalářské státnice jsou prý fakt děsné. Má naděje spočívá v těch magisterských, ha ha ha.

Ani se nám moc nechtělo na ubytovnu, ale přeci jen jsme ještě měly v plánu trochu zábavy a veselostí a tak jsme se vypravily směrem k "domovu". Během cesty podnikala cerky výpady do různých krámků a obchodů, které byly ještě otevřené, neb jsme potřebovaly kelímky. Nikde nic, zato nám milý Vietnamec nabízel papírové kapesníčky jako náhradu za "klidně i papírové" kelímky.

Poslední naděje svítila v areálu ubytovny, kde svítily neony baru U nějaké kočky. Vybraly jsme z nás ty nejsličnější a vyslaly je na lov. Uspěly a dokonce přinesly mnohem více kelímků, než jsme doufaly. Sláva, nebudeme pít víno z lahve. Nápoj byl rozdělen a rozlit, načež mohal vypuknout inteligentní zábava, kterou si pro nás připravily Lucka s Maruškou.

Princip celé hry byl podobný televizní soutěži Kufr. Běžel čas (jedna minuta) a dvě slečny tvořící tým seděly proti sobě. Ta, co seděla před stojící dívkou s lístečky měla hádat, co je na lístečku, k čemuž jí pomáhala ta druhá opisem. S mou spolubojovnicí jsme si vytvořily parádní systém. Hádat se totiž měli spisovatelé. Pro mne to nebylo lehké, neb jsem nedovzdělaná, ale i tak jsme jely jako draci, hlavně kvůli tomu, že nápověda řekla: "Léto", a já: "Fráňa Šrámek". Kolik spisovatelů za minutu jsme uhodly, tolik jsme měly bodů.

Druhé kolo bylo těžší, to jsme měly hádat díla. A nápověda nesměla být ústní, ale pantomimová. Kdo zná aktivity asi ví oč jde. Název díla musely dotyčné ztvárnit pohybem. Obzvlášť pikantní to bylo u Utrpení knížete Sternenhocha. Docela se nám dařilo, mně hlavně v oblasti hádání, na pantomimu jsem nikdy nebyla. 

Diplom pro nejlepší maříkoložku výpravy.

Jenže pak přišel na řadu test z postav v Kájovi Maříkovi a my měly tu smůlu, že jsme neměly k dispozici hlavní maříkoložku. Snaha se cení, ale nevyhrává. Hlavní je však fakt, že vítězové přejí poraženým a o výhru se podělí. (Ty bonbóny byly moc dobré.)

A byla půlnoc, i rozhodly jsme se ke koupeli, kterou jsme zavrhly poté, co jsme zjistily, že do koupelny a na záchod mají volný přístup opilci z baru, kde nám darovali kelímky. No nic, nejsme prasata, abychom se musely dvakrát denně umývat. Vyšplhala jsem na palandu, zabalila se do peřiny a usnula tvrdým spánkem. Den byl náročný a vydal za dva obyčejné. 

"V dalším díle se dočtete o ranní mlze, cestě autobusem do Mníšku pod Brdy a chůze po stopách Káji Maříka."