327.den

... aneb Co leželo pod smrčkem.

Každoročně se den po dni plném štědrosti těšívám z dárků. Čtu knížky, respektive je louskám, k tomu přikusuji tu pomeranč, tu mandarinku nebo banán. Piju hektolitry čaje a blaženě se usmívám. 

Tyto Vánoce vážím všechno, co je v dosahu a všem vyhrožuji zalitím z mé zelené konvičky. Užívám si volno. Ale v hlavě mi klinká zvoneček, který za chvíli bude zvonem a bude řvát: "Morfologieeeeeeeeeeeeee, diiiiialektologieeeeeeee, leden na krkuuuuuu." A já budu muset popadnout skripta a začít se učit. Ale dnes...

Dnes jsem přepsala důležité věci ze starého diáře do nového. Popasovala jsem se s myšlenkou, že kdybych nezvyšovala hodnotu čísel znázorňujících věk o jeden rok, všichni by zůstali tak staří jak jsou, což by nebyl úplně špatný nápad. Též jsem připadla na fakt, že březen a prosinec jsou měsíce obzvláště oslav plné, tudíž játrům nebezpečné. Proto je míním strávit, pro jistotu, v láhvi lihu někde na polici mezi vědeckými publikacemi.

Ale vůbec nejdůležitější dnešní činností, krom jedení kil mandarinek a kiwi, bylo orazítkování všech mých knih. Dostala jsem totiž od Ježíška razítko s Ex libris. Neorazila jsem ale všechny publikace, protože valnou část jich mám v Brně a ty ostatní v policích kolem jsou dílem mé a dílem Pájiny. 

Řeknu vám, bude to boj, až se budeme stěhovat každá jinam. (Napadá mne však, že je ponecháme na rodné hroudě a budeme se za nimi vracet. Ehm, nejen za nimi, samozřejmě.)

Bublifuk říká:"To je její."