(Ano, místní říkají "na Dobříš" a ne "do Dobříše", stejně jako okolí Vsetína jezdí "na Vsetín" a ne "do Vsetína", tolik jazyková odbočka.)
Zapsala jsem si tento semestr jeden báječný předmět - seminář, jehož název je velmi dlouhý a já jej shrnu do méně slov: Dětská příběhová próza, většinou však s cerkama říkáme, že jdeme na M. (jméno kantorky). Je s ní totiž legrace a není o moc starší než my (ano, doktorantka). Nejenže má dobrý výklad, ale dělá s námi i různé aktivity (pexeso na tabuli, kreslení komiksů aj.). Mno a protože Kája Mařík je klasika a my měly chuť na výlet, zorganizovala M. literární toulky do rodiště Felixe Háje, autora knih o Kájovi.
Jak někteří víte, Felix Háj byl pseudonymem Marie Černé Wágnerové. Jeho/její knihy jsou z velké části autobiografické (a taky zidealizované), proto se ví, že předlohou Lážova (místo, kde Kája vyrůstal) jest Mníšek pod Brdy, kde se Felix Háj narodil. Ehm, přednášku o knize si nechám na jindy, teď se "jen" budu chlubit prímovým výletem.
Onen výlet začal v pátek v pět hodin ráno, kdy jsem přeprala Jodida a vylezla z postele. Přeprání Jodida, respektive odstranění jeho končetin, kterými mne drží v posteli, je nutnou prerekvizitou odchodu z bytu. Ne že by se mi do té zimy chtělo, ale...chtělo. Batoh i svačinu si chystám vždy den předem, tak jsem jen nakrmila potkany, zblajzla jogurt a vyrazila ostrou pěší chůzí směr vlakové nádraží. Za dvacet minut nebylo co řešit, a byla jsem první, kdo hledal M. v davu. (Fialová bunda je opravdu dobré poznávací znamení.)
Když se nás sešlo všech pět statečných (další dvě se měly připojit až v hlavním městě tohoto státu), zakoupily se lístky a my se nasáčkovaly do vlaku a započaly s konzumací svačin, snídaní a přesnídávek. Cesta ku Praze uběhla rychle hlavně díky cestovní verzi hry Česko. Není nad hraní v týmech, ale občas jsem si říkala, že mám mozek vygumovaný. (A bylo hůř, ale o tom až v dalším článku.)
V Praze se postupně připojily další dvě účastnice (tak, tak...žádní muži) a skupina Sedmi sjela do podzemí, aby se po určitém čase vynořila někde a nastoupila do autobusu směr Dobříš. Plán na dva dny byl jasný: Dobříš a její (jeho, jak říkají místní) krásy v pátek, Mníšek a jeho zajímavosti v sobotu, kdy byl též ve večerních hodinách hlášen návrat do moravské metropole (nevím, proč se ten výraz používá, když jsou kolem jen ta pole, ač Královská, ale metro tam není žádné ;-) ).
Po přistání v Dobříši jsme se spolehly na členku skupiny, jež pochází z místních poměrů a v onom městě se trochu vyzná. Ubytování bylo zajištěno v ubytovně/noclehárně u sportovní haly. Pobavily jsme paní, která nám předávala pokoj, neb nemohla v naší skupince rozeznat "učitelku" a když ta se sama práskla, nabídla jí samostatný pokoj, načež udiveně kroutila hlavou, když oslovená odmítla. Tak nás spalo všem sedm v jedné cimře, kde to smrdělo kouřem a palandy vrzaly jedna báseň.
Bylo kolem poledne a tak jsme se zabývaly konzumací poživatin a sbíráním energie na toulání po městě. Diskuze vášnivá, tak jako vždy, když se sejde babinec a má společné zázemí. Kantorům z naší alma mater se musí šťukat ještě dnes, některým určitě bzučí v hlavě. Mně ostatně taky, protože jako nejmladší členku výpravy mne všechny státnice teprve čekají, zatímco ostatní vzpomínaly na ty, které mají za sebou. Nebylo to příjemné poslouchání ;-)
V čase poobědovém jsme se navlékly zpět do roláků a mikin, teplých bund a termotriček a vykročily do města. První zastávku u pošty, kdy jsem já zdržovala, protože jsem si chtěla koupit známky (co kdyby jinde neměli), jsme využily k první hromadné fotografii, jejíž scénář se pak mnohokrát během toulek opakoval: batoh na batoh, na batoh foťák, nastavit, zaostřit, samospoušť, zmáčknout a běžet! Blik, blik...cvak. Hotovo. Běžcem jsem byla já, jak nečekané :-) Tak krásně červených tváří sebelepší tvářenkou nedocílíte.
Naším cílem byl Dobříšský zámek s jeho zahradou a parkem. Prohlídka začínala až po druhé hodině odpolední, a tak jsme se nejprve poflakovaly Francouzskou zahradou obdivujíce sestřih trávníku a keřů. Věci znalejší M. nám vyjevila, že se zde natáčela pohádka Princezna ze mlejna a já hledala místo, kdeže ten kníže pán svačil. Nenašla, asi pro nedostatečné vzdělání v tomto oboru, zato jsem se našla v bludišti.
"Krása Francouzské zahrady a barabizna v pozadí."
Těsně před začátkem prohlídky jsme se poflakovaly už před vstupem do zámku a kritickým okem hodnotily mrznoucí nevěstu v šatech nevhodného střihu. Chudinka, kdyby si aspoň přes ramena něco hodila, ale ona ne, to se radši na všech společných fotkách hrbila. Jak ona z nich bude nešťastná, kdyby ten fotograf byl co k čemu, tak jí řekne, ať se narovná, jenže on si toho buď nevšiml, nebo mu to bylo jedno.
"Kudy, tudy do zámku."
Slečnu průvodkyni jsme měly skoro jen pro sebe, protože s námi byla jen jedna zuřivě fotící "nikoňačka" a jedna stará paní. Dlouho jsem neslyšela ten typický průvodcovský hlas, tak jsem si jej náležitě užila spolu s celou historií, klouzacíma papučema, provázky kolem gaučů a malými postelemi.
Následně jsme se vydaly i na okruh, o kterém nám bylo řečeno, že je spíše pro děti, načež se ozval hurónský smích a my se jaly vysvětlovat, že v podstatě děti ještě jsme a že navíc studujeme literaturu pro děti, a že nás na Dobříšských přízracích nejvíce zajímají ty pověsti, kterými jsou opředeny. Řeknu vám, být já malé dítě, tak se maminčiny sukně a tatínkovy ruky během celé prohlídky nepustím a zlobit začnu až v pubertě.
Škoda jen, že nevím, jak skončila ta krásná dívka (asi Svatava), již vyslala macecha pro elixír krásy k jedné ježibabě. Ona se v něm vykoupala a byla ještě krásnější, kdežto macecha po tomtéž činu byla ještě hnusnější...a to byl konec. Žádný statečný Janek, žádný trest smrti či doživotního zametání před vlastním i cizím prahem, nevíte někdo jak to bylo dál?
"Jak bude pokračovat tato cesta se dozvíte, až dopíšu esej o Janu Zahradníčkovi."
"A bude ještě veseleji."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)