Cíl těch cest je důvodem, proč nejedu na Erasmus, ani na měsíc do Austrálie, i když bych chtěla a možnosti měla. Ordinace ORL v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně, to místo bych mohla vykazovat jako své trvalé bydliště. Může se stát, že mne tam v pondělí ráno kolem osmé nepotkáte, ale i slunce se občas tváří, že na obloze není a je tam.
Ucho mne pobolívá pořád, léty jsem se však vycvičila k jasnému odlišení bolesti, kdy už je to na ušní a kdy ještě ne. Po Hodoch už to na ušní bylo. Je to prosté, když si beru Ibalgin bez remcání, je zle. Oproti obvyklému stavu věci jsem na ušním nepřistála s krosnou a dalším zavazedlem v ruce. Je to divné jít do ordinace, aniž by mi to zabralo leta, protože sbírám své příslušenství.
Události uvnitř mívají velmi podobný průběh: "Dobrý den." "Dobrý den." "Teče, bolí." "Aha." Zahučí vysavač, já kroutím palci u nohou, pan primář konstatuje fakta, domluvíme kontrolu a já odcházím telefonujíc mamince nejnovější zprávy. Obvykle pak chytám spoj do Brna. Dnes jsem však jela na Vsetín.
Oběd s maminkou a Pájou stáleještěvegetariánkou u "Slunek", následná procházka kolem Bečvy, prázdninová pohoda před odjezdem na brigádu do Ostravy.
"Není nad krásný rozcestník."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)