Ráda bych si na někoho a na něco pamatovala. Chtěla bych vědět, jaký byl dědeček Vladimír, chtěla bych si pamatovat, jak mi četl pohádky, nebo jen jak seděl u stolu a jedl. Takto mám jen fotografii a vím, že ten pán, co je tak podobný strýcovi, je jeho otec, a můj dědeček, první muž babičky Anežky, na kterou se, naštěstí, nemusím dívat jen na fotkách.
Asi vážně stárnu, dospívám, nebo pitomím, když mám pocit, že bez rodiny není člověk ničím. Najednou rozumím těm, kteří se perou, když někdo urazí jejich matku/otce/sestru...třeba i toho kohouta na hnoji. Kdo jiný vás podrží, když je nejhůř? (Teď nemyslím, na rodiny plné patologických jevů.) Ti, kteří vás znají od narození, Ti kteří vás vychovali a teď se dívají, jak prcháte z domu, abyste hledali něco, co dávno máte - jistotu a zázemí.
Jenže...člověk si musí vybudovat i jiné jistoty a jiná zázemí, aby je mohl poskytnou těm dalším, kteří přijdou. Snad proto si občas připadám jak Bludný Holanďan a nevím, kde být.
"Tolik patosu, nyní jen obyčejná láska k lidem."
"Protože jsou krásní a já jsem jejich."
(To jsem tomu pomohla ;-) )
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)