243.den

... aneb Cestovatelská anabáze.

Ne, ovesná vločka opravdu nemůže cestovat normálně. Když už se mi jednou podaří jet do Brna v neděli večer a ne v pondělí ráno přes ušní ve Zlíně, má vlak alespoň zpoždění. I tentokrát ho měl, takových dvacet minut. To však nic nebylo, oproti tomu, co na nás čekalo v Nezamyslicích.

Pro nedostatek normální literatury jsem byla nucena číst naprosto neskutečného Březinu, takže ti, kteří se mnou spolucestovali v chodbičce natřískaného vlaku, měli možnost vidět, naštěstí ne slyšet, jak artikuluji slova "debil, grafoman, kus vola" a jiné peprné výrazy.

V jednu chvíli jsme zastavili mezi poli, tedy jsme si to aspoň mysleli, protože venku byla tma jako v pytli. Když se vlak konečně dal do pohybu, přišla paní průvodčí a oznámila nám, že v Nezamyslicích musíme přesednout na náhradní autobusovou dopravu, která nás přemístí do Vyškova, odkud budeme pokračovat opět vlakem.

"Fajn, tak se svezu autobusem," říkala jsem si, když jsem vyskakovala na nezamyslickém nádraží. Jenže ouha, na onom nádraží už byli seskupeni cestující z předchozích dvou až tří vlaků od Ostravy, povětšinou samí studenti. Tam jsem se konečně dozvěděla, proč musíme vlastně vysedat: na trati se stala nehoda.

"Normálně tam pod to někdo skočil."

Žádná katastrofa se ještě neděje, určitě tu jezdí kyvadlovka a my za chvíli budeme ve Vyškově. Ha! Ha! Ha! Po dvaceti minutách se opravdu autobus objevil, byl ale jen jeden na zhruba tisícovku lidí s krosnama a kufry. Nejdříve si proklestil cestu davem, aby se mohl otočit a znovu tím davem projet. Načež se do něj nahrnuli nejblíže stojící a zaplnili jej až po střechu. Poté odjel.

"Jo, to tak je pořád. Jezdí jenom jeden," pravil déle čekající mladík opodál. Shodli jsme se, že nemá cenu se k autobusům vůbec cpát a začali jsem se cpát zásobami z domova. Hladoví a majetnější studenti lesnické školy založili na chodníku táborák a hlasitě se dožadovali osoby s kytarou. Bohužel se žádná nepřihlásila, i když jich bylo v davu spatřeno několik.

Místní domorodci však na nehodě na trati vydělali, protože se bleskově přizpůsobili podmínkám - nejbližší hospoda vzdálená cca 2km. Rozprodávali své zásoby piva i vína, a tak nálada zamrzlých cestujících paradoxně stoupala.

"Opečené nádražácké jablko."

Dav zahučel nadšením, když přijely čtyři autobusy za sebou. Vrhli jsme se k nim a já byla jednou vlnou vmetena spolu s dalšími šťastlivci do vozidla. Visela jsem mezi dvěma madly a nohama přidržovala batoh. Řidič s námi jel, jako by těch nehod bylo za den málo. Ve Vyškově jsme si zasprintovali k vlaku stojícímu na nástupišti, abychom se v něm vydýchávali další půlhodinu, kterou on stál na jednom místě.

Místo v uličce bylo stejně pohodlné, jako to, které jsem obývala cestou do Nezamyslic. Byla noc. Dávno minul čas, kdy jsem měla být v Brně. Ne, že bych byla strašpytel, ale byla jsem příšerně uoundaná, tak jsem požádala Jodida, zda by mne na nádraží v Brně nevyzvedl.

Když jsem mu dávala svou krosnu, byla půlnoc. Původně jsem měla v Brně být před devátou. Na závěr si dovolím malý apel:

"Když už se chcete sebevraždit skokem pod vlak, čiňte tak na méně frekventovaných trasách, než je ta mezi Ostravou a Brnem."

"Bude se vám klidněji odpočívat, protože na vás nebudou nadávat cestující zaseklí v Nezamyslicích."