Naprosto nevítané, ale přeci jsem se na ně i těšila (kdysi). Prázdniny. Kéž by byly "zabity" prací, brigádou, otročením na galejích, jen aby bylo pár korun a důvod zůstat v Brně. Takto si pomalu pakuju batoh, přemýšlím co s potkanama, nadávám na své předchozí (ne)vzdělání, bolí mě pořád ucho, mám za sebou příšerné zkouškové a celý svět vidím černě.
Už se zas vidím, jak se potácím z vlaku s klecí a potkanama v přepravce, žádný gentleman v dohledu, jen tři čumící holomci, kteří by nepomohli ani stařence o holi, natož té divné holce s batohem a spol. V tom batohu bude pár bot, knihy, oblečení, krmení pro zvěř a...
Chtěla bych být šnek a tahat si domov na zádech, jenže to bych nesměla mít tolik věcí, jak neustále "jemně" naznačuje pan otec. "No a co!" Tak holt potřebuji svoje barvičky, pastelky, foťák, knihy a bloky. Ty dvoje šaty, troje boty a pár triček si strčím za klobouk, co nemám.
A to všechno proč? Protože nedokážu lidem vnucovat výrobky, které bych si ani já nekoupila, to proto, že si nemíním vytelefonovat díru v hlavě a proto, že nemám ani ekonomické vzdělání, ani nejsem chlap a zjevně nikoho neuchvacuje fotografka s maturitou a praxí ve výbušninách. (V továrně nemají zakázky a neberou brigádníky.)
Mně nevadí dělat u pásu osm hodin denně, mně nevadí uklízet, klidně se budu piplat s drátkama, klidně budu tahat bedny ve skladě, ale takovou práci nikdo nenabízí, jen samé: "Vydělejte ohromnou sumu bez námahy." Já chci pracovat! Teď už ani na tom Brně netrvám...
Je mi ze sebe smutno, a taky je mi líto vás, co jste dočetli až sem...hurá domů, volá ptáče, co odlétá z hnízda.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)