Po včerejším pesimistickém článku, na který se ani nehodí dávat odkaz, protože je to ostuda a vizitka skoro hysterické ženské, jsem klidnější. Odventilovala jsem zlost, promáčela Jodidovi rameno a vymyslela jakž takž, co se dvěma měsíci volna. Můj nejmilejší muž si odveze krysky s sebou domů. Já si zítra odvezu část věcí domů, vrátím se v pondělí po "návštěvě" Zlína do Brna, dopíšu esej a asi ve středu se vydám zase zpět do H., tentokrát na delší dobu.
Relativně delší, myslím, že je na čase udělat si prázdniny takové, jaké byly před umprumkou a "dospělým" životem. Pojedu k babičce. Nejen proto, že se chci flákat se spoustou knih a nadupat si do hlavy celou literaturu 2. poloviny 20. století, ale taky proto, že babička potřebuje společnost. Děda je v nemocnici a není na tom nejlíp, jak by řekl Angličan.
Mno...a pak bych mohla třeba jet za kmotřeňátkem na pár dnů, zahrát si na hlídací tetu. A mezi tím vším pomáhat doma, chodit s Chobotem do lesa a strašit "túristy". Když budu mít štěstí, třeba při tom všem nevýdělečném flákání zakopnu o brigádu. Už mne však nebaví posílat životopisy na všechny strany a čekat na jakoukoliv odpověď, která stejně nepřijde. Taky jsem po pár přímých dotazech vzdala aktivní hledání, to už najdu "kešku" bez GPS než brigádu bez známostí.
Po tom všem stýskání, že jsem houby pracant mi taky docvakla jedna "maličkost"... s Jodidem se uvidím, až se s ním uvidím. Tedy, když pokladnička s kapesným, hodná maminka a ČD dají.
PS: A vůbec nepřemýšlím nad možností, že by mě u babičky či kmotřeňátka nechtěli...
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)