Každý má v životě svém nějakou tu metu a cíl, kterým by rád proběhl, případně se jím proplazil. Já se již nějaký čas pachtím za slepicí. Za kreslenou slepicí. Za kurem domácím kresleným mou rukou. Hlava se zobákem ještě ujde, taky s křídly nemám většího problému, ale ty hnáty, ty kuří nohy, to je zádrhel!
Nic na ně nefunguje, ani sušené ze zverimexu, ani kreslení podle živého modelu, ani obkreslování onoho hrabavého tvora z obrázkové knihy...vlastně, poslední možnost jsem ještě nezkusila, protože obrázkové knihy se slepicemi z profilu jsou v naší knihovničce nedostatkovým zbožím. Ne, že bych v nich byly kury jen z anfasu, ony tam nejsou vůbec.
Jen si zalistujte encyklopedií Zvíře, najdete tam na straně 295. jen předchůdce toho kvokajícího hejna na dvorku. Mé poslední nesmělé pokusy jsou řízeny fotografiemi z pobytu u babičky. Půlku dne jsem běhala za slepicemi zjevně jen proto, aby na mne poštvaly kohouta a kozu. Koza na mém obrázku vypadá jako čert a kohout jako požár s žebříčkama místo nohou. Neptejte se, jak vypadají ovce.
Fotografií slepic mám jen pět. Tři z anfasu, jednu ve stylu slepice v ďolíku a poslední jest ucházející, protože na ní pózuje kohout.
Chci se vás všech, kdo se tudy mihnete zeptat:
"Jak kreslíte slepici nohy, vy?"
Odpovědi ve stylu moje slepice jen leží, je válečný invalida, nebo zakryju je trávou, neberu!
Tady ji vidíte "slepici!", hlavu má z profilu, ale tělo mi zákeřně nabízí pootočené o několik stupňů. "Aby ji husa kopla."
Ne, nechci kreslit autoportrét, jen mne už nebaví malovat všechna velikonoční přání zatravněná.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)