pátek 22. července 2011

170.den

... aneb Jeřáb.

To máte tak, když Jodid píše, nebo čte, případně obojí najednou a ještě k tomu jí. (Jak může někdo psát u jídla?!) Vločka nepíše, protože jí to jde jak psovi pastva, nečte, protože je to moc napínavé, nekreslí, protože ji štve slepičí noha a fotit taky moc nefotí, protože to neumí (to není záchvat sebekritiky, to je reakce na kritiku mé kritiky, která vycházela z domněnky, že o focení něco vím, i když to neuvádím do praxe).


Mno a ze všech těch protože je tak vykolejená, že jde skládat origami. Z prvního pokusu o jeřába vznikl jeřáb stojící na svém ocase, takže vypadal jako pštros...druhý pokus uvidíte níže, ač úhel pohledu mu na jeřábovosti moc nepřidává. Až s výtvorem vyfotím (doufám, že mi to dovolí) slečnu, jíž je určen, nezapomenu vám (sobě) to sdělit.


Krom skládání jeřába byl den zaplněn konzumováním vegetariánské stravy, hrou Člověče nezlob se! (Jodid zase vyhrál), procházkou (dvě hodiny) v dešti s věrným psem a mužem leč bez věrné Anděly, neb ta kondenzovanému vlhku na snímači nefandí. Odeslala jsem pohled, zpestřili jsme s tímto chlapcem trénink fotbalistům a vůbec, byl to prima den. (A já se nějak rozepsala na to, že to má být jen krátký popis dne v životě někoho, kdo není vůůbec zajímavý...ta sebelítost mne dnes zničí, zatracené hormony.)




"To bílé na mé hlavě je jeřáb, v rukou věrná Anděla, v pozadí milovaná košile uzmutá panu otci (původní majitel strýček Mašík)."

Žádné komentáře:

Okomentovat

V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)