Také by se dalo říct: Cesta do hlubin úrodného jihu, protože ta velesklizeň, kterou jsme s Jodidem jen tak mimochodem zrealizovali při procházce zahradou, mne, jakožto dívku z méně úrodného Valašska, naprosto šokovala. Můžete být šokováni se mnou.
"A to není vše...zbytek leží na zahrádce."
V odpoledních hodinách přibyli vlakem šílení cyklisté, pohovořili o zabijáckémvýletě a slunném počasí, které na něm panovalo ("lélo jak z konve"), načež jsme se vydali směrem k Slovanskému hradišti v Mikulčicích. Cesta po asfaltce, konverzace o lidstvu a o tom, zda je člověk zvíře, či ne a čím se potom od zvěře liší. (Tiše jsem naslouchala, takové konzervace jsou pro mne příliš intelektuálně vyčerpávající.)
"V popředí túristi, v pozadí První velkomoravský komunista."
"Vločku znáte, ten, který je její rukou držen za koleno jest Jodid, vedle něj se o deštník laškovně opírá Khors, v červené tričko oděna je Káťa a vedle ní sedí Pan Klobouček."
Mládež s krví dobrodruhů zapadla do muzea a následně vyzmizíkovala k valům. Vločka s Jodidem házeli létacím talířkem, nechávali si opětovně přiškvařit sluníčkem obličeje a užívali si bytí spolu. (Ach, ta klišé.) Nekomentuji okamžik, kdy jsme se vydali poohlédout po Khorsovi a jeho společnosti. Neb se, jak zákony schválnosti káží, objevili u lavičky chvíli po našem odchodu. Příchod mne a Jodida byl doprovázen lišáckými pohledy z jejich strany a červenáním z mé strany, protože to sluníčko opravdu pálilo, víme?!
Celý desetikilometrový výlet byl zakončen vychlazenou, točenou a naprosto žůžasnou Plzní v hospodě U Hřiště. Mám dojem, že dědina, ve které není hospoda Na Hřišti či U Hřiště, nemá dostatečný důvod existovat. S radostí jsem si natáhla nohy pod stolem...on je totiž rozdíl mezi chůzi po horách a po rovině, po té druhé mne bolí kyčel. Holt jsem stavěná na jiný terén.
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)