Ráno jsem strávila na slunci s mistrem Lehárem a s Cho, jejichž obrysy byly na mne ochotným sluncem vypáleny. Kéž by Lehár byl chlap, nejlépe tak Jodid. Skutečnost je bohužel depresivnější. Lehár je bohemistova záchrana i smrt. Neskutečné množství informací nacpané v jedné knize, jejíž jméno se objevuje snad ve všech sylabech předmětů, které mají co do činění s literaturou. Česká literatura od počátků k dnešku jest jméno onoho skvostu.
Nečučela bych do něj, kdybych se bývala byla lépe učila a nezorala onu pozoruhodnou zkoušku ze semináře české literatury 2. poloviny 20. století. Nebudu říkat, jak mne nakrkla ona slečna s tahákem a jak mne dostal fakt, že osoba, která napsala stejné informace jako já, onen zápočet dostala. Mám totiž podezření, že milá Masaryčka se zbavuje studentů, jak jen to jde. Leč, zanechám konspiračních teorií a vrhnu se na vědu.
Tatínek se rozhodl, že stvoří další vědecký článek na svůj blog a mne si vyžádal jako vrchní fotografku. Vzhledem k faktu, že odměnou byla polévka, jsem pracovala s nadšením a chutí (na polévku). Milou asistentkou, stejně jako včera u volejbalu, nám byla Cho.
"Dnes pracovala jako drtička větví. Záslužná práce."
"Oranžová květina nalevo se jmenuje Černooká Zuzana."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)