Když jsem byla včera u babičky, stavila jsem se ještě za maminkou v knihovně. Nebyla tam, kde obvykle. Dělala zrovna revizi v místech, kde se uloupl strop. Dětské knihovnice mají těžký život. I přes to pořádají pro děti o prázdninách spoustu zajímavých akcí. Už jsem malovala na kameny, sypala rýži do skleniček a kdo ví, co ještě. To jsem byla pídě.
Mno a Pavle se zase povedlo vzbudit můj zájem. Myslíte si, že přeložky na vajíčka se hodí jenom na vajíčka a pak do koše? Kdepak, dá se z nich dělat spousta věcí. Ano, to ty prokleté knížečky se spoustou tvořivých nápadů. Když jsem slibovala, že zítra určitě přijdu, vedla mě k tomu nejen chuť Pavle pomoci zvládnout tu smečku, která tam obvykle chodí, ale taky si něco vytvořit, ač mám obě ruce levé ;-)
Tak jsem ráno o deváté popíjela černý čaj a začínala se "těšit", na paní (původně jsem psala maminku, ale protože to není má maminka, tak jí tak říkat vlastně nemůžu), která tam chodí se třemi velmi malými dětmi, takže velká část pozornosti musí být věnována jim; a na těch zbývajících deset a více dětí, které chodí postupně, takže každý má rozdělaného něco jiného a všichni potřebují poradit ve stejnou chvíli, ale s něčím jiným.
Bylo to parádní. Stihla jsem stvořit dvě postavičky. Předlohy byly nachystané k pejskovi a víle. Jako prvního jsem dělala pejska a pak černokněžníka. Mezitím jsem pomáhala dětem (a nejen dětem) okolo, aby se o lepidlo nepopálily ony, ale já. (Nevěřili byste, jak je lepící pistole nebezpečná.) Fénovala jsem, barvila, povzbuzovala a motivovala.
Výsledky stály za to. Nejenže byla stvořena spousta víl a pejsků, ale taky jedna květina i s květináčem, jeden raketoplán, dva psi z vesmíru a jejich dvě domovské planety. Fantazie je krásná věc, jen díky ní můžou být psi růžoví a víly mají jedovatě zelené šaty.
Svého pejska jsem věnovala prababičce, když jsem se za nimi odpoledne stavila, abych zkontrolovala chlápky, co mají měnit okna. Bylo vtipné poslouchat, že babička v dětství mluvila ve škole na Vsetíně se sestrou maďarsky, protože to bylo rychlejší, když jsem dopoledne v knihovně poslouchala malou holčičku, jak švitoří na maminku velice rychle italsky, i když se mnou mluvila česky (pomalu) a maminka italsky nepromluvila ani slovo.
"Jmenuje se Cho Chang a je to belgický ovčák malinois."
"Nejhezčí bylo, když se mě děti ptaly, jestli přijdu i zítra."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)