Daleko více by se však hodily houby, protože jsme houby našly. Brzy ráno jsme se s maminkou vykutálely z domu a zanechaly za sebou ukřivděně hledící, a posléze i vyjící, Cho. Při sběru plodin lesa není žádoucí být rozptylována zvěří, která se žene za zvěří. První zklamání čekalo hned před barákem. Onen les, který jeden pán tak horlivě pročistil a prořezal, nám loni poskytl plný košík praváků.
Letos nám neposkytl nic, ani ten pařez, do kterého by se dalo vzteky kopnout. To víte, pod haldami větví, které od motorové pily upadly a zůstaly ležet, aniž by se někdo obtěžoval je odtáhnout na jedno místo, nenajdete ani muchomůrku, natož praváka. Zvláštní, že po čištění lesa, je ten les ještě hůře průchozí než předtím. (Jo, mám na toho chlapa pifku.)
Neplánovaly jsme žádný dálkový pochod, obešly jsme jen nejbližší "naše" místa, podivily se, kolik dalších vzrostlých stromů v "jiném" lese padlo k zemi, vyplašily dvě srny (dobře, že Chobot zůstala doma) a orosily se zhruba do půl pasu. Některým vláha z travin natekla i do gumáků (rozumějte holínek).
Mno a po hodině příjemné procházky lesem i lukami jsme v košíku nesly houby. Tři.
"A ten hořčák vlevo jsme obětovaly bohům za kompostem."
"K majdě z tofu a kečupu dva hřiby tak akorát."
"A netvrďte mi, že u vás rostou."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)