Návrat obilniny

...aneb Bez jogurtu.

Bez každodenních rituálů, jejichž existenci si neuvědomuji, dokud nezjistím, že je nemůžu dělat. Tak by se dal charakterizovat sedmidenní pobyt v nemocnici Tomáše Bati. Před "bez jogurtu" by se hodilo napsat "skoro". Proč? Protože maminka. Zná mě a je tak dokonalá, že mi přinesla dva "choceňáky".

Jsem tedy zpět. Doma. V té dědině mezi valašskými kopci. Se čtyřmi stehy viditelnými zvenčí. Dva za uchem, dva před uchem. Nevypadají ošklivě, ale k vyděšení malé holčičky v čekárně ORL stačily. Za uchem mám modřinu, která by vás mohla mylně přivést na myšlenku, že mne nespokojení kantoři hromadně vytahali za ucho.

Anestezioložka mi pohnula s čelistí. Nevyčítám jí to, ale nechci slyšet, co na to řekne "rovnátková". Asi mne vykostí. Už jsem vám řekla, že se cítím dobře? Přímo výborně? (Buch, buch na dřevo.)A že možná budu slyšet? Na pravé ucho! Ta šance tady je, stejně jako titan v mém sluchovém ústrojí.

Budu pípat na letišti. Určitě. Proto budu létat jen se svým strýcem, který má titan, pro změnu, v páteři. Asi si pořídíme soukromý tryskáč. Když jsem mohla jít na plastiku, proč bych si nepořídila letadlo. (Že to byla plastika ušního bubínku, nemusí nikdo vědět.)

Nemocnice má na mne zvláštní vliv. Především na fyzickou podobu. Slečna, která odcházela domů, když mne přijímali, mi tipovala takových šestnáct. Má spolubydlící, kterou přijímali, když mne vezli na sál, prohlásila v podstatě to samé. Šestnáct, sedmnáct. A Jiří, náš jídelnový společník, řekl sedmnáct.

Balzám na mé sebevědomí. Ne že by potřebovalo balzamovat, ale stejně. Krásně jsem mezi ně zapadla, Aja končí devítku, Jiřímu je osmnáct. Přemýšlím, čím to bylo… Tou noční košilí s krávama? Plyšovým medvědem? Nebo tím apartním fáčem na mé lebezni? Kruhy pod očima? Neustále přimhouřenýma očima, protože mi brýle na jednom uchu a nose nedržely?

Nebo špatně viděli oni.

Chybí mi osnova. Ale něco vám načrtnu. Postupně sem přidám fotky dnů, ke každému asi dvě. Rozhodla jsem se onen týden pojmout jako sérii autoportrétů. Tímto děkuji Paince za zapůjčení fotoaparátu (a návštěvu).

A když už teda děkuji, tak vezmu od podlahy. Chemické sloučenině za klaunský nos a vše s ním související, mamince za návštěvy a povzbuzení (hlavně ve chvíli, kdy na mne dolehly školní starosti), tatínkovi za péči o krysky a za to, že pro mne včera přijel. (Víte o tom, že si spolubydlící z pokoje myslela, že je mu tak třicet a je to přítel mé sestry?)

Všem, kteří mi telefonovali a tím mne rozptýlili. Dále ještě návštěvnicím z řad širší rodiny - babičce a sestřence. Ovoce a časopis o rozmnožování žab mi zpříjemnily odpoledne nevídaným způsobem.

O hodných sestřičkách a panu primáři nemluvě. Ještě teď se chichtám, protože i ony si myslely, že jsem nezletilá a rodiče si mne musí vyzvednout ;-) A v závěru i vám, listujícím tímto blokem, kteří jste na mne mysleli.

Injekce od bolesti slouží k odlákání pozornosti od bolavé části těla k zadku.

Komentáře:

1 Sikar | Web | 11. května 2011 v 10:26 | Reagovat


Tož přeju pěkný návrat do reality! Teda, já chci taky někde titan, to se nedělá, být kyborgem a nepodělit se. A stehy epesní, já měl nepříjemnější...

eh...
2 ovesná vločka | Web | 11. května 2011 v 10:31 | Reagovat


[1]: Aby ty stehy nebyly epesní, když šel primář stejnou cestou už potřetí
3 Pája | Web | 11. května 2011 v 12:49 | Reagovat


Nemá tam už udělané turistické značky?