93.den

... aneb Dobré ráno v poledne.

Pod vlivem prášků jsem se představila nové spolubydlící. Samozřejmě, že jsem zapomněla její jméno, jen co jsem se otočila na druhý bok. Jízda na sál byla žůžo dobrodrůžo. Postel svištěla dlouhou chodbou, která byla mírně z kopečka a sestřička kormidlovala. Pana primáře jsem nezahlédla ani před operací. Kdo ví, jestli mne neodoperoval Yankee Doodle Doktor. Než jsem vytuhla (hurá, nemusela jsem dýchat do balónku), stihla jsem si postěžovat, jak děsně mi kručí v břiše, a také se dotázat na výsledky hokeje.

A pak už jsem spokojeně zvracela...ani jsem se nemusela napít čaje.

Hlas metalisty po koncertě, kručení v břiše a naprostá tupost. Byla jsem schopna jen sledování MASHe. Večeři mi přinesli až pod nos. Párky s chlebem. Po těch už jsem nevrhla. Juch. Prospala jsem celý den. Budila jsem se jen ve chvílích, kdy mi sestřička došla změřit tlak, mockrát. A v noci jsem poslouchala, jak spolubydlící brečí ze spaní.

Medvěd padl.

Za mne.

Komentáře:

1 Sikar | 11. května 2011 v 12:41 | Reagovat

Obvaz vypadá hrozivě.

S hrůzou vzpomínám na svůj pobyt v nemocnici.

2 SimonQa14 | Web | 11. května 2011 v 13:23 | Reagovat

Já mám to štěstí, že jsem v nemocnici nebyla už tak dlouho, že si už na pobyt tam ani nijak zvlášť nepamatuju

3 adaluter | Web | 11. května 2011 v 13:50 | Reagovat

Tedy, to je večeře hodná zdravotnického zařízení, zdravá, hodnotná, plná živin a vitamínů. A to estetické provedení nemá chybu.

4 ovesná vločka | Web | 11. května 2011 v 13:57 | Reagovat

[1]: Nedovedu si představit Plchů pána ve zdravotnickém zařízení...opravdu ne. A to se snažím seč můžu.