Jůlie a Ofélie

... aneb Potkaní slečny.

Rozhodla jsem se, že vám Jůlii (vím, že se takto jméno Julie nepíše, ale kroužek nad "u" používám jako rozlišovací znamení, protože má kmotřenka se jmenuje též Julie) a Ofélii oficiálně představím, když už je tak často potkáváte na fotkách dne.

Jůlie vlevo, Ofélie má bílé bříško.

Narodily se v Brně, někdy během podzimu roku 2010. Ke mně přibyly kolem 27. října. Jůlie jest dumbo, hnědá s bílou linkou na břiše, Ofélie je standart hooded tzn. bílá s tmavým pruhem na zádech.

Původní představa, která i docela fungovala, byla, že jednu krysku budu mít já a druhou spolubydlící. Mělo to být výhodné pro nás obě. Holky nebudou samy a my se o ně budeme na střídačku starat a v případě, že jedna nebude moct, tak se bude činit druhá.

Jůlinka se zabydluje.

Činila jsem se jen já a druhá spolubydlící, která byla tak nesmírně hodná a starala se o krysky, když jsem nebyla na bytě. Nemíním se na M. zlobit, to bych udělala ve chvíli, kdy by si pořídila dalšího potkana. Nedá se říct, že by M. neměla holky ráda, to bych lhala, ale chyběla jí zodpovědnost. A bez té se o zvíře starat nedá, protože pak strádá. Ač se to nezdá, protože potkan je malý, potřebuje stejnou dávku pozornosti jako velký pes.

Krmit každý den ve stejnou dobu, měnit pravidelně (denně) vodu, měnit podestýlku, to jsou jen úkony, které se starají o pohodlí jejich bytí. Člověk ale nesmí zapomenout na jejich duševní rozvoj, na čas, který by s ním měly trávit, aby se cítily dobře. Stejně jako si hrají děti a psi, tak si chtějí hrát i potkani. Možná i daleko víc, protože jsou to potvory děsně zvědavé (Ofélie se mi právě snaží ukrást klávesu Back space).

Proč Jůlie? Protože je to hezké jméno. To už ke mně patří, že jména, která dávám a přezdívka, pod kterou mne znáte, nemají žádný originální původ, aspoň si jej můžete přimyslet. Ofélii si vymyslela M., je to u nich v rodině tradice. Jejich pes se jmenuje stejně jako nejslavnější anglický dramatik z přelomu 16. a 17. století a jejich druhý pes se jmenuje podle jedné z postav v jeho hře.

Vločka a Jůlie

Víceméně spokojeně jsme si v bytě naproti Lužánkám žily až do konce dubna. V té době jsme už s Jodidem a Khorsem měli jistý byt poblíž fildy, zbývalo jen, aby se z něj vystěhoval původní nájemník. (O této anabázi snad napíši samostatný článek.)

Více než půlku dubna jsem přemýšlela, jak naznačit M., že bych si krysky raději vzala obě, protože jsou na sebe zvyklé a měly by lepší péči. Jak se ukázalo, nemusela jsem si vůbec lámat hlavu, protože s tím M. přišla sama. V tu chvíli mi spadl balvan ze srdce. Nerada říkám lidem nepříjemné věci.

V rámci stěhování byly odvezeny do mého rodného domu, kde se o ně po dobu mé nepřítomnosti staral tatínek. (Díky za to i za odvoz.) Po návratu z nemocnice jsem měla spoustu času na nic nedělání a pozorování života v kleci. S navracejícím sluchem jsem zjistila, že holky opravdu dělají v noci hrozný rambajs, když pijí vodu z napáječky, a že Pája si nevymýšlí. (Ne, že bych ji z toho podezírala.)

Taky jsem měla čas přemýšlet nad tím, jak je zabavit, aby nám z pokoje neudělaly kůlničku na dříví. Co jsem vymyslela zjistíte v dalším článku, "potem" ;-)

Vím, umělecká hodnota článku veškerá žádná, ale když už tu z toho dělám deník, chci zahrnout všechny aspekty svého žití, a to by bylo bez krysek docela smutné. Jejich vylomeniny dokáží opravdu rozesmát. Jůlinka byla a je mým prvním vlastním zvířátkem, možná proto jsem z ní tak paf ;-)

Komentáře:

1 Sedmero | Web | 31. května 2011 v 19:17 | Reagovat


Smekám. Ne před textem, protože ten je pouze vyjádřením myšlenek a tedy nehodnotitelný (i když nádherně čtivý a osobní). Smekám před fotkami, na kterých by profesionál jistě našel nějaké chyby, ale pro mne jsou jasným důkazem, že ano, krysky jsou součástí tvého života. Jinak by ani jejich snímky nebyly tak krásné. :)
Aneb vtěrka má zase jednou čas prolejzat blogy přátel a přátel přátel.
2 ovesná vločka | Web | 31. května 2011 v 19:28 | Reagovat


[1]: Jsem poctěna tak dlouhým komentářem, který má hlavu a patu. Chyb je na fotkách opravdu spousta (mlčím o své maturitě v oboru fotografie), ale ono je těžké ty dvě vyfotit. Bude o tom další článek Děkuji za návštěvu.
3 Modrooká | Web | 31. května 2011 v 19:59 | Reagovat


na podzim se s Mušketýrem chceme stát majiteli potkaních slečen Sisi a Rozárky (ještě nevíme jak budou vypadat ani kdy si je přivlastníme), takže jsem moc ráda za každý článek o Jůlii a Ofélii, jsou to krásný holky
4 adaluter | Web | 1. června 2011 v 9:34 | Reagovat


Potkaní období mám za sebou už dlouho (dobrých dvacet let), ale vzpomínky na Máčka a Prokůpka nevyblednou. I dnes mívám cukání si nějakého pořídit, ale kombinace teriér potkan, by mohla být smrtící, tak se jen kochám, třeba u tebe.