O dědění

...jen tak na skok, troška ne-filosofie.

Dědit se dá kdeco. Hlavně tedy majetek, pokud se v rodině nějaký vyskytuje. My nemajetní dědíme aspoň vlastnosti a geny po rodičích a prarodičích.

V dětství jsem byla Malá Anežka. Nazval mě tak strýc (všichni nad 20 v mém okolí a z nějaké neznámé části rodiny jsou strýci nebo tety), tak tedy strýc Karel. Anežka se nejmenuju (smůla Kaunazi ;-) ...jmenuje se tak moje babička a v dětství jsem jí byla opravdu hodně podobná.

Teď jsem prý celá maminka. Už jsem na to začala být i hrdá :-) mám hezkou maminku...zachovalou ;-) a kromě fyzické podoby jsem jí podobná i v hlavě. Což je velká výhoda. Může mi, jako jediná z celého klanu, kupovat oblečení. Má stejný vkus a taky čich na podivnosti v sekáčích a tak podobně. Z jejích knihovnických výletů do Prahy se mi vcelku pravidelně ozývá telefonem a táže se: "modrá, červená nebo zelená?" Když jsem naposled řekla zelená, přivezla mi z Prahé úžasné kalhoty (Pája koulí očima). A minulý týden byl nějaký (ETpromine to slovo nějaký ;-) knihovnický veletrh. A z tohoto výletu se vykluboval velmi pravděpodobný oděv na maturitu :-D úžasně fialový rolák (nic jiného si k němu nemusím brát, okouzlí sám o sobě).

Po tatínkovi jsem podědila postavu. Velmi dlouhou dobu jsem si myslela, že opravdu celou. Hruď jako přistávací plocha prázdného letiště dívku v pubertě opravdu netěší. Naštěstí jsme vyrostla a jak řekl můj tatínek: "konečně máš čím dýchat" :-)

No a kromě tohoto jsem podědila i chuť čtenářskou (díky mí autoři), ikdyž se teď čtení moc nevěnuju, na jedno mám čas vždycky: ŠneG . No a pak jsem podědila "veselosti" ze kterých radostí neskáču. Vyzobala jsem si z každé strany lahůdkové choroby, ale co se dá dělat. Pořád žiju a budiž mi útěchou, že lidé nezdraví jsou na světě nejdýl ;-)

A proč o té dědičnosti vlastně kvákám, že? Protože můj tatínek proležel svaťák se zánětem ledvin. To se mi naštěstí nepodařilo, ale rýmečka, kašlíček, krček a teplotka jsou mi milými společníky spolu s barokními sochaři a anglickou literaturou.

No a pro ty, kteří dočetli až na konec, zde mám malou zprávu:

"pokud jste poklikali na všechny odkazy v textu, tak víte, které blogy opravdu hodně ráda čtu :-) a díky kterým jsem se ještě úplně nezbláznila :-D"

"Milý synovče, tímto ti odkazuji veškerou půdu, kterou vlastním"

Přijel jsem ke strýci, vešel do bytu, vzal ty dva květináče na oknu a zase odjel.

Komentáře:

1 Modrooká | Web | 21. května 2010 v 20:18 | Reagovat

ten poslední odstaveček je super

dědění je kouzelná věc... já jsem po tatínkovi - vlasy, oči, zuby, uši, nos, nemoci, nálady, výmysly, povaha, nepořádnost ve skříni... celá on. a pak se najde pár věcí po mamince, jako štíhlá postava a dobré "plíce".. eh, to je všecko, ten zbytek na ni prostě nevyšel

2 ET | 21. května 2010 v 21:10 | Reagovat

Mohla jsi mě virtuálně nakazit? Já tu taky trávím nepěkné množství času a ulehla jsem s teplotkou, rýmičku, bolestí v krčku a celkovou slabostí. Ještě že jsem si na tom "nějakém" knižním veletrhu pořídila třídílnou sérii mé milované australské autorky Jen co mi otrne, servu z ní ty igelitové obaly a pustím se do čtení.