Čtyři listy čistopisu

... aneb, kterak napsala písemnou maturitní zkoušku z českého jazyka studentka čtvrtého ročníku, obor Užitá fotografie a média. Zadání bylo jasné... čtyři otřesné citáty. Vybrala jsem si nejmenší zlo:

"Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel." 

(Albert Camus)

Nejmenší zlo znamená, že jsem na toto téma nemusela psát úvahu, ale vyprávění.

Takže jsem se chutě pustila do práce, a taky do gigamega velkého sáčku brusinek, co jsem si dala na lavici. Před odevzdáním byly brusinky fuč a práce v klidu napsaná, kdoví, zda to spolu nějak nesouvisí ;-) a teď už TO:

Pondělní večer. Tma za okny byla taková, že ani kočkám oči nesvítily. Kousek té tmy si přinesla domů. Přilepila se na ni jako mazlavá povidla. Otřela si boty o rohožku a rozsvítila v předsíni. Žárovka jen blikla a zase byla tma. Zabouchla za sebou dveře. Opřela se o ně a zhluboka vydechla. Popaměti pověsila kabát i klíče na háčky, lodičky schovala do botníku. V kuchyni si prohlédla obálky dopisů: "Anna Málková, Anna Málková," bezděky četla nahlas. Od Františka nepřišlo nic. Naštěstí. Tady ji ještě nenašel. Žádný výhružný dopis poskládaný z novinových písmenek. Žádné důkazy jeho nehynoucí lásky k ní.

Seděla v křesle, pila kakao. Na rameno jí vyšplhal potkan. "Hezký den,"pousmála se. První den v nové práci. První jízda tramvají v novém městě. Už potřetí začínala na jiném místě svůj stále stejný život. Na začátku této cesty byla láska. Nádherná, jiskřivá a omamná jako nejsilnější droga. Pak přistála zpátky na zemi. František, její milý, byl suchar a puntičkář. Ona studovala literaturu na filosofické fakultě. Nemohla se tehdy rozhodnout, jestli je spíš bohemistkou nebo bohémkou. Svět se točil opravdu rychle a František ji brzdil v rozletu. Opustila ho po dvou letech vztahu. Tehdy jí začaly chodit TY dopisy. jako v nějaké detektivce. Písmena vystřižená z novin, podpis žádný. Mohla to být dobrá zápletka, ale ten moula je posílal poštou. Bylo na nich razítko se jménem vesnice, odkud pocházel. Rozhodilo ji to tolik, že skončila se školou a z Brna utekla. Chvíli žila u rodičů, ale tam si ji rychle našel. Čekával na ni před domem, a tak chodila zadním vchodem. Nebavilo ji pořád se plížit zastrčenými uličkami. Odstěhovala se za kamarádkou. Bůh ví, jak ji i tam našel. "Slaďoučký blonďák, říkal, že jsme dokonalý pár," zavrčela a vztekle upila kakaa. Na usmířenou poslal kytici růží. Měly na svých trnech jeho krev. Nechutné. Hrozila mu policií. Nic si z toho nedělal. Utekla tedy potřetí. Teď seděla v křesle na druhém konci republiky. Blondýna se zelenýma očima.

Ignác dokouřil cigaretu a nakrmil rybičky. Seděl na vaně a pozoroval krmení snášející se ke dnu akvária. Prsty rozplétal oliheň, která se mu udělala z dredů vzadu na hlavě. Ve dveřích zamňoukal kocour. "Včera neděle byla, včera byl…pampa dam pam," nemohl si vzpomenout na slova. Ale na neděli se pamatoval dobře. Sám se tomu divil. Nečekal, že by si po té pitce mohl něco pamatovat. Se spolužáky slavil konec semestru. Tři dny a tři noci. Znal každou hospodu, každou putyku v Praze. Alespoň takový měl pocit. "A taky každý hajzl …a pěkně zblízka," řekl kohoutku na umyvadle. "Jo, Amigo, taky jsem potkal bohyni," vyprávěl kocourovi sedícímu na pračce. "Šla po schodech a nesla lampion…" odmlčel se a zavřel oči. "Plížil jsem se za ní jak malý Jarin, kdybys viděl ty její nohy!" Otevřel prudce oči. Kocour se lekl a utekl do kuchyně. "Byly nádherné!" křikl za ním Ignác.

Ráno se probudila s knírkem od kakaa pod nosem. Potkan jí spal na břiše. "Vstávej, ty myši líná." K snídani si dala jogurt a hlt kafe. Do práce jela tramvají. "Čím víc lidí, tím lépe," proletělo jí hlavou. Vzpomněla si na kamarádčinu oblíbenou průpovídku: "To, že jsem paranoidní, neznamená, že mě nesledují." Opravdu teď cítila pohled v zádech. Františka nezahlédla. Jen klubko dredů a modré oči vzadu u dveří. Práce jí šla od ruky a domů se jí nechtělo. Rozhodla se, že půjde až večer.

Nenáviděl jízdy tramvají, ale musel k Aleně pro kytičky. Šťastná náhoda mu zpříjemnila cestu. Spolu s ním jela i ta bohyně, kterou potkal na schodech. nemohl od ní odtrhnout oči. Pak zacinkal zvonek, zvedl se dav lidí a ona mu zmizela z dohledu.

Šla po schodech k bytu, když ji někdo popadl zezadu do náruče. Chtěla se mu vytrhnout, ale měl medvěd stisk. Otevřela ústa k výkřiku a on jí tam nacpal kapesník. Škubala sebou jak moucha přilepená k mucholapce. V hlavě měla jen jedno: "František!" Táhl ji dolů ze schodů. Kopala ho. Nepomáhalo to. Najednou se ozval hlas: "Necháš ji, ty dobytku! Nebo na tebe poštvu kocoura!" Chlap ji opravdu pustil, ale spíš údivem, než že by měl strach z kocoura. Ohlédla se a viděla, jak klubko dredů buší do úplně cizího muže. Nebyl to František. Krčila se v rohu u dveří a sledovala zápas. Vyhrál kluk s dredy, představil se jako Ignác. Přítel, kterého jí snesl déšť bubnující o kapoty aut před domem.

Vzal ji k sobě. Uvařil čaj a kocoura nechal v koupelně pozorovat rybičky. Bohyně se totiž bála o svého potkana. Nazval ji tak: "bohyně." Seděla na zemi u radiátoru. Nevěděl, jestli se třese strachy nebo zimou. její zelené oči těkaly po místnosti. Nakrčila nos: "Ty máš zelí?" Kývl hlavou: "Chceš?" Teď kývla hlavou ona: "Chci." Vytáhl papírek. Za chvíli se nesl pokojem dým. Mhouřili oči před světlem z akvária. Každý z jiné strany. On s kocourem z koupelny, ona s potkanem z ložnice.

Najednou byl svět barevný. Museli ven, utíkali ze schodů a smáli se. Vlasy jim ztěžkly deštěm. Udýchaní doběhli na náměstí. Točili se dokola a pozorovali lidi, deštníky, domy a zase lidi, deštníky a domy. Pozorovali vesmír a vesmír pozoroval je. Měli ten pocit. Našli se. Spřátelené kmeny, tělesné schránky blízké si duší.

Právě seděli pod koněm a pozorovali špičky Václavových bot. "Udělejme něco," pohodila netrpělivě hlavou. "Něco s těmi lidmi, jsou tak suší pod těmi deštníky." 

"Vysvlečeme je a necháme padat déšť na jejich nahé bradavky."

Komentáře:

1 ET | 16. května 2010 v 19:16 | Reagovat


Tak přece se tam TA věta vešla Psala jsi celý příběh cíleně tak, aby se tam hodila, nebo to vyplynulo samo náhodou?
Nechtěla bys psát takových povídek víc? Tenhle literární styl se mi dost líbí, ráda bych si zas někdy početla :)
2 ovesná vločka | Web | 16. května 2010 v 19:48 | Reagovat


[1]: vešla a nejen ona, mám blok, kam píšu slova, zajímavá spojení a tak, takže "tma jako povidla" je taky z tama. Začátek jsem cíleně nepsala, ale ten konec už jo. A celkem narychlo, je to z toho poznat, příběh jsem měla rozjetý na víc stran, ale už nebyl čas.

No a jestli budu psát víc takových věcí, třeba jo až mě zas něco popadne anebo vyhlásím úkol, pro návštěvníky mojeho bloku, aby mi zadali každý týden nějaké téma a já na něj napíšu povídku po maturitě budu mít času a času, doufám
3 Infantility* | Web | 16. května 2010 v 20:50 | Reagovat


Nezávidím ti maturu. A ensnáším slohovky na blbá témata :(
4 Kaunaz Isa | E-mail | Web | 16. května 2010 v 23:06 | Reagovat


[2]: Každý týden povídka? To zní lákavě.

Trpím nepěknou vlastností všechno hodnotit. Takže až si to v hlavě srovnám (nejprve musí odeznít zážitky dnešního dne), pokusím se přidat i hodnocení
5 ET | 17. května 2010 v 18:02 | Reagovat


Noo, to zní velmi dobře. Ale nevím, jestli není těžší vymýšlet zajímavé téma, nebo pak nechat rozběhnout svou bohatou fantazii a unášet se na jejích křídlech :)
6 ovesná vločka | Web | 18. května 2010 v 21:45 | Reagovat


[5]: taky se nemusíte babrat s tématy. Stačí nahodit deset slov, která vás napadnou a já je tam zakomponuju už se na to těším.