301.den

... aneb Autorské čtení.

Není úterý jako úterý. Většina z nich začíná stejně - praštěním budíku, protože zvoní před sedmou ráno. Většinou se z postele úspěšně vyhrabu, jen párkrát se mi stalo, že jsem tam zůstala, vědoma si své nezodpovědnosti, se kterou přistupuji ke školní docházce. Ale pochopte, nutit vysokoškoláka, abych chodil do školy na půl osmou je zvěrstvo.

Ranní dávku vzdělanosti jsem přežila bez újmy na zdraví a v devět hodin ráno, kdy zbytek bytu vstával, jsem se vrhla na postupnou přípravu oběda. Dnešní menu: bramboráčky. Vím, s jakou averzí k nim přistupuje má drahá maminka, a tak jsem se obávala, jak to zvládnu já. Šlo to celkem lehce, hlavně díky inspiraci odtud. Nejhorší bylo vychytat míru propečení, strávníci si však nestěžovali. (Neberu jako stížnost dotčenou otázku, že bramboráčky už nejsou?)

Odpoledne jsem si odbyla další školní povinnost, tentokrát Úvod do dialektologie. Poté jsem se pomalým krokem vydala k Pedagogické fakultě, kde mělo v 17:30 začínat autorské čtení pánů Zbyňka Hejdy a J.H. Krchovského. Byla jsem tam o hodně dřív, což mi nevadilo, aspoň jsem se donutila číst povinnou četbu. Pak přišel Jodid a nakonec i zbytek světa a posluchárna byla nacvaklá k nevíře.

Zbyněk Hejda se nemohl, bohužel, dostavit kvůli prodělanému zápalu plic, ale díky důvtipné soustavě z mikrofonu a telefonu jsme si mohli, alespoň zprostředkovaně, poslechnout několik ukázek z díla čtených samotným autorem. Ta atmosféra vzdáleného hlasu, kdy celá místnost mlčela a napínala uši, aby jí nic neuteklo, byla tak trochu "udergroundová". 

Po klavírovém hromobití se opět ozval moderátor večera (M.Chocholatý), který mi lezl na nervy svou dikcí a intonací, kdy klesal hlasem po každém slovu, takže to vypadalo, že mluví na pohřbu. (Obzvlášť u Hejdy to znělo dost nevhodně.) Načež pod světla reflektorů vstoupil Robert Fajkus. Neříkám, že se mi nelíbil, ale nebylo to ono. (Možná za to mohl výběr básní, který měl na starost výše zmíněný M.Ch.) Nelibě jsem nesla především vulgární výrazy, což je s podivem, protože k vulgaritám u J. H. Krchovského připomínky nemám.

Mno a pak přišel On. Jiří Hásek Krchovský, básník, kterého jsem poznala v době svého umprumáckého mládí díky drobnému výboru z básní v černé vazbě, jež mi četl jeden černovlasý chlapec. Samotný autor nám četl z posledního sbírky básní: Dvojité dno, a já si to náležitě užívala, protože onu knihu jsem dostala k Vánocům a znám ji skoro zpaměti.

"...děsivé údaje,  třeba 6:36..."

Po čtení měla následovat diskuze, což po několika otázkách z publika (na něj i na Fajkuse), následném tichu a otázce moderátora, okomentoval J.H. Krchovský takto: "O mně je známý, že nemám rád diskuze, takže si nemyslete, že nás to ticho mrzí, my sme rádi, že se nás nikdo na nic neptá." Následoval výbuch smíchu (ten se ozýval i během čtení) a byl konec.

Měla jsem s sebou v batohu dva výbory z básní, které jsem dostala k loňským Vánocům, jeden od Jodida, druhý od maminky, a proto jsem byla ráda, když jsem dole zahlédla menší frontu s knihami a propiskami. Oddychla jsem si, že nejsem sama, kdo by rád věnování s podpisem.

Na závěr tohoto předlouhého článku pár útržků z besedy:

M.Ch. : "Inspiroval jste se někým při psaní svých básní? Máte nějakého oblíbeného básníka?"

J.H.K. : "Každý sám sobě nejoblíbenějším autorem."

M.Ch. : "...pojí vás přátelství s Jáchymem Topolem?"

J.H.K. : "Přátelství? Maximálně tak stejný stůl v hospodě."

Studentka: "Jaký je váš vztah ke hřbitovu?"

J.H.K. : "Oboustranně vstřícný."

M.Ch.: "Co vás vedlo k založení skupiny Krch-off band?"

J.H.K. : "Náhoda."

...a tady jedna zhudebněná báseň: