...aneb Modré zátiší.
Jsou věci, které se mnou putují už od prváku. Když jsem se stěhovala na internát, bylo mi pořízeno i zrcátko. Díky němu jsem zjistila, že se zrcadel dá i bát. Má spolubydlící jej vždycky na noc klopila odrážecí plochou dolů. Nikdy mi však neřekla proč. Některé zvyky přechází do krve. Bydlela jsem s ní čtyři roky a tak i teď, věrna tradici, klopím každý večer zrcátko úsměvem dolů. Vlastně ani nevím proč...ale co kdyby.
 |
| V pozadí zalévací jednotka. Napravo šperkovnice. |
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)