Už je tomu rok a více, co umřela prababička R. a my vzpomínali na to, jak jsme ji viděli naposledy. S kamennou tváří vtipkovala a my se smáli hlavně historce o tom, jak zfackovala svého muže za to, že přišel pozdě. Vás to asi nerozesměje, ale mně to pokaždé vykouzlí úsměv na tváři, protože babička byla vždy drobná žena a děda býval vysoký...
Pradědeček umřel, když jsem byla ještě pídě, a tak zůstal byt na Vs. prázdný. Teď se tatínek s jeho tatínkem dostali k vyklízení sklepa a úklidu pozůstalosti po babičce. Až budou v létě kvést kopretiny, které měla babička ráda, natrhám jich velkou kytici a zanesu jí je na hrob, abych alespoň nějak poděkovala za věci, které mi spadly do klína.
Mám štěstí, protože tak krásný proutěný koš, jaký je na fotce níže, seženete jen stěží a za peníze, které já nemám a dlouho mít nebudu. To platí i o mixéru, sušáku na prádlo, kyblíkoch různých velikostí a tvarů a o pracím prášku nemluvě.
"Děkuju."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)