Od babičky jsem odjížděla v pondělí brzy ráno mým "oblíbeným" spojem. ČD stojí za houby, ČSAD taktéž, ale to tóčo, když musíte v jednom dni využít obojího a jste závislí na tom, že autobus přijede včas k vlakovému nádraží, kde máte osm minut na přestup, to stojí za to.
Pokud znáte vlakové nádraží v Ústí nad Orlicí, víte, že před ním je pár set metrů železniční přejezd. Šak nebyly závory dole, když jsme k němu, se zpožděním, přijížděli? Byly. S vlakem do Brna jsem se loučila se vztekem zaťatými pěstmi, protože za zpoždění mohl řidič. Bohové cestovatelů mi (a zásobám v batohu) byli nakloněni a vlak měl zpoždění. "Vykompenzoval" si to tím, že nebylo kam si sednout.
Cesta do Brna uběhla rychle a na nádraží už čekal můj milý Jodid, aby splnil svou funkci mužného ochránce a gentlemana, načež mi vzal těžký batoh a já do jeho prázdného přemístila část zásob. Vzala jsem si jich více, než kolik bych jich odvezla v létě, protože teď, uprostřed podzimu, vsadil Jodid dveře mezi kuchyni a chodbu, neb začala topná sezóna a v chodbě topení sice je, ale nemá smysl tam topit. (Teď se dostávám konečně k jádru celého odstavce.) Chodbo-předsíň jsme proměnili v komoru/špajz/skladiště.
"Děkuji všem dodavatelům, především těm z řad prarodičů, bez nichž by náklady na živobytí byly mnohem vyšší, než jsou teď."
Komentáře:
1 
jm | Web | 27. listopadu 2011 v 23:09 | Reagovat
jm | Web | 27. listopadu 2011 v 23:09 | Reagovat
Jestli totos vezla tou hromadnou dopravou, tak chápu emoční zaujetí
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)