Od rána to u babičky kmitalo, venku už byla trochu námraza, a tak všem bodly hrnky s čajem, kafe, štamprle slivovice a něco za žebř, než jsme se vydali ke kostelu. Před ním hráli hasiči a uvnitř bylo narváno. Věnců a kytic bylo nepočítaně (tuším, že 19) a protestantů v katolickém kostele, díky valašské sekci, taky.
Popravdě řečeno...k pláči mne spíš dováděla otřesná hra na housle, která se občas ozývala z kúru a zpěv nějaké paní, který zněl jako "sprchová reprodukce". Kněz tomu taky moc nepomohl, i když ta krátká přednáška o vesmíru byla vcelku netradiční od představitele velmi dogmatické církve. Ten pán ve fialovém to však "zabil", když na konci vrazil mezi "Pán s vámi..." a "Požehnej..." drobné doporučení: "A nezapomeňte chodit do kostela."
Venku už mi však ztuhl "úsměv" na tváři, i když jsem s dědou nebyla pořád, i když jsme se vídali jen o prázdninách a já s ním často nesouhlasila, byl prima. V létě jsem se k nim do Čech těšila (na Hrošeckou lávku, na výstavu drobného zvířectva, na výlety na kole...) a taky se tam naučila pořádně hrabat seno (a zbavila se tím alergie na něj), jezdit s traktorem a tak všelijak podobně.
Když jsem se podívala na babičku, která je teď mnohem menší a drobnější, než si ji pamatuju z dětství, bylo mi opravdu smutno. Něco skončilo.
"Děda si přál velkou hostinu."
"Byla velká a on to ví."
Žádné komentáře:
Okomentovat
V mezích slušnosti a když kritika, tak věcná, adresovaná, konkrétní a konstruktivní :-)