300.den

... aneb Už i já jsem podlehla.

Vytrvale jsem se tomu bránila, na autobus nechodila přes Vaňkovku, neb tamtudy proudily davy za zvuku vánočních koled, a já měla obavy, že se i se svým batohem zamotám do některé z mnoha "ozdobně" visících girland. Neměla jsem chuť na Vánoce, vlastně i teď jejich blízkost vnímám velmi matně.

Může za to hlavně škola. My vysokoškoláci máme Vánoce zkažené kvůli zkouškovému. Je to tak, jak říká Bublifuk. V tuto chvíli, místo abych nadšeně plánovala, do kterého obchodu se ještě zajdu pokochat věcmi, které bych mohla někomu darovat, místo toho píšu dvě seminárky, jedno resumé a vymýšlím téma další seminární práce. Taky bych měla víc číst...a vůbec, čtrnáct dní je hrozně málo.

I přes výše uvedené kontraindikace se u mne nakonec jakás takás vánoční nálada vyladila. Hlavně díky tomu, že jsem jela v pondělí do Bohunic, neb jedině v areálu Univerzitního kampusu byl k dostání dárek pro maminku k svátku. Mno a když už jsem se teda vykopala v pondělí ráno z postele do hnusného světa...

...vydala jsem se na menší odyseu. Cesta vedla přes Kampus v Bohunicích, přes Kohoutovice a všechny části města, skrz které jezdí trolejbus číslo 39, do kterého jsem neuváženě vlezla, protože sliboval směr Česká. Musím říct, že Brno je krásné, výhled z Kamenného vrchu kouzelný a trocha adrenalinu při jízdě načerno taky neuškodí.

Dalším bodem mé výpravy byly Pracovní oděvy, ve kterých jsem už několikrát kupovala potřebná bavlněná trička. Cha, doběhli mě, protože posunuli dveře prodejny asi o dva metry a celý prostor je...jiný. Musela jsem se ujišťovat, že jsem ve správném obchodě. Cestou do centra města jsem se ještě stavila pro svíčky ze včelího vosku na adventní věnec, který jsem stvořila už v sobotu. Nepříjemný pán měl jen velké a dlouhé, jenže za sympatickou cenu, tak jsem jednu vzala s představou, jak ji budu doma pižlat na čtyři malé.

Poslední výzvou bylo proběhnutí přes Svoboďák a blízké ulice - potřebovala jsem k Vágnerovi pro balicí papír. Zvládla jsem to, aniž bych na někoho vrhla nepřátelský pohled. Vlastně jsem se pořád culila, protože jsem měla něco, co udělá někomu jinému radost. To je jednomu hned veseleji.

Největší bžunda přišla k večernímu, když jsem místo vzdělávání se začala balit dárky. Jen dva, ale i tak, jsem hvězda, protože jsem vymyslela jmenovky a měla krásný balicí papír. (Pro jistotu se chválím sama, kdybyste vy zapomněli.)

Schválně, kdo má zabaleno víc dárků?
PS: Hádej, Pájo, co dostaneš ;-)

Po zabalení darů jsem vyběhla na Nordic walking (tělocvik), kde jsme se procházeli pod Špilasem a nakonec se nechali ohlušit rozladěnou zvonkohrou na samotném hradu. Večer mi Jodid pomohl s rozřezáním dlouhé svíce ze včelího vosku na čtyři malé. (Výpočet a přeměřování, které jsem prováděla já, bylo těžší, než samotné řezání.)

Na závěr přišla Káťa, kterou jsem zalarmovala skrzevá jeden vánoční dárek pro nejmenovaného chlapce. Po společné večeři přišla ta správná chvíle a my si udělali první adventní neděli, ač bylo pondělí. (Asi z toho udělám tradici, protože málokdy jedu do Brna už v neděli...joo, pondělní ušní je pondělní ušní.)

Dlouho jsme rozjímali, poslouchali hudbu a vykládali si.

Ať jsou i Vaše adventní neděle stejně krásné, jak bylo krásné naše pondělí."